Únos, znásilnění a vražda. V noci z 9. na 10. července 1976 se 19letá medička Ľudmila Cervanová vydala na cestu za svým snoubencem. Při odchodu z kolejí Mlynská Dolina v Bratislavě byla však spatřena naposledy. Vyšetřování probíhalo několik let, ale ani rozsudek nad sedmi obviněnými nebyl s to celou věc uzavřít.
Policie po několika letech vyšetřování a průtahů našla sedm podezřelých, kteří byli v září 1982 odsouzeni a potrestáni. A i když různé soudy verdikt v hlavních bodech většinou potvrdily, tak spor o to, co se v osudnou noc mělo stát, probíhá ještě dnes. Zpochybněno bylo téměř vše. Jestli nalezené tělo skutečně patřilo Cervanové, jestli byla znásilněna, jestli to udělala skupina obžalovaných, jestli zločin proběhl tak, jak říká oficiální verze.
Podle oficiální verze se v pátek 9. 7. měla konat na koleji diskotéka. Této diskotéky se měla zúčastnit Ľudmila Cervanová i sedm pachatelů vraždy. Po skončení diskotéky šla mladá Ľudmila na autobusovou zastávku, kde ji muži násilím vtáhli do auta a zavezli ji na privát v bratislavském Prievoze. Tam ji měli postupně všichni znásilnit. Po této zvrhlé formě zábavy jí svázali ruce a obvázali jí kapesník kolem úst. Když jim poté vyhrožovala, že je všechny udá, tak se rozhodli, že ji zavraždí. Odvezli ji mimo Bratislavu, tam ji znásilnili znovu a shodili jí do řeky Čierna Voda v obci Kráľová u Sence. Její tělo tam bylo nalezeno o pět dní později, 14. července.
Odsouzených bylo sedm mužů z Nitry. Miloš Kocúr dostal 24 let, Milan Andrášik 22 let, Roman Brázda 20 let, Stanislav Dúbravický 18 let, František Čerman 12 let, Pavol Beďač 8 let a Juraj Lachman 4 roky (ten byl odsouzen jen z participace na znásilnění). Částečně na základě doznaní členů skupiny, částečně na základě toho, že někteří z nich byli na diskotéce identifikováni. Třem z nich (Kocúr, Andrášik a Brázda) dokonce prokurátor navrhl trest smrti, ten ale nakonec nedostali. Jistě k tomu dopomohlo, že klíčová svědkyně Vozárová svoje svědectví, které je mělo usvědčit, odvolala.
Tím však celý příběh ještě zdaleka neskončil. Po změně režimu byli totiž pachatelé Nejvyšším soudem v Praze propuštěni na svobodu. Kromě chyb v celém procesu se hodně argumentovalo i tím, že byli k doznáním donuceni násilnými metodami. Tak se postupně soudní řízení na Slovensku opakovala. Ta však znovu a znovu rozhodla o jejich vině. V mediální branži se jim pak dostalo i vystoupení v televizním pořadu Lampa, kde měli původně diskutovat s prokurátory a soudci, kteří je odsoudili (!). Ti ale nepřišli, zdůvodňovali to i povinností mlčenlivosti. O celém případě pak byl natočen i velice sugestivní film Roberta Kirchoffa Kauza Cervanová. A tak se celý spor rozhořel znovu. Teď už mimo soudních síní, ale spíš jako souboj o naklonění si veřejného mínění.
Dodnes tak probíhá debata mezi těmi, kteří si myslí, že se jedná o oběti zrůdného komunistického režimu. Ten si měl jejich přiznání vynutit násilím a manipulací. Na druhé straně stojí ti, jež si myslí, že se do této role jenom stylizují. Ve skutečnosti se mělo jednat o synky z rodin komunistických funkcionářů, jimž se dařilo celé vyšetřování brzdit. Naposledy o celém případu vyšla kniha respektovaného slovenského novináře Martina Hanusa s názvem Hra sa skončila. Hanus sám patřil do táboru obhájců odsouzených Nitranů, teď ale svůj názor změnil. I čtyřicet let po vraždě tedy není úplně jasné, jestli bylo spravedlnosti učiněno zadost.
Jan Korda
Pro odlehčení si přečtěte článek o nejlepších rolích Vladimíra Dlouhého.