Možná nevíte, že klíčové bitvy druhé světové války pomohli vyhrát američtí indiáni z kmene Navaho. Po dlouhou dobu totiž zůstal jejich neuvěřitelný příběh v utajení a následném zapomenutí. Spásný nápad vzešel z hlavy Phillipa Johnstona, civilního inženýra, který prožil, díky misionářské činnosti svých rodičů, dětství v Navažské rezervaci.
Po útoku na Pearl Harbor bylo mezi obyvateli všeobecně známo, že americká armáda má problém s hledáním dokonalého těžce dekódovatelného vojenského jazyka. Sám Johnston mluvil plynule navažštinou a rychle si uvědomil, že právě tento domorodý jazyk může být pro válečný úkol ideální.
Svůj návrh využít původní obyvatele a jejich jazyk představil námořní pěchotě. Po počáteční nedůvěře a následné úspěšné demonstraci, kdy byly vzorové zprávy dokonce přeloženy v rekordním čase, si námořnictvo ihned „objednalo“ několik desítek mladých a vzdělaných Navažanů.
Proč zrovna Navahové?
Spojené státy nevyužili pomoci indiánských kmenů pro šifrovaný jazyk poprvé. Už během první světové války jim posloužil jazyk kmene Čoktavů pro kódované zprávy. Meziválečná doba byla ale dost dlouhá na to, aby se Němci a Japonci naučili čoktávštinu a ostatní jazyky původních obyvatel, s navažštinou to ovšem nešlo. Krom toho, že se jedná o extrémně těžký jazyk se složitou syntaxí a lingvistikou, neexistoval až do druhé poloviny 20. století v psané formě – nebyla tedy možnost se jazyk bez pomoci rodilých mluvčích jakkoliv naučit. Jednotlivá slova navíc můžou mít až několik významů, podle toho jak znějí. Dvacet devět pověřených Navahů vymyslelo speciální slovník s úplně novými slovy pouze pro válečné účely.
V simulovaných bitvách se navažský kód ukázal být mnohem rychlejší a efektivnější než tehdy používané šifrovací stroje. Oproti konvenčním dlouhým a komplikovaným vojenským kódům, které musely být složitě dešifrovány, se navažský kód spoléhal pouze na ústa odesílatele a uši adresáta.
Navažský kód
První část byla sestavena nově sepsanou fonetickou abecedou s 26 písmeny. Jednotlivá písmena reprezentovala názvy v navažštině pro 18 zvířat a k tomu pár dalších slov, protože neexistovaly některé zvířecí názvy, které by začínaly vhodnými písmeny. Druhá část se sestávala z listu 211 anglických slov, ke kterým byla náhodně přiřazena jednoduchá navažská synonyma.
I kdyby se tedy navažštinu někdo z nepřátel naučil – nerozluštil by ji, díky náhodně vybraným protějškům k anglickým slovům by dekódovaná zpráva působila jako nesmysl.
Bitva o Iwodžimu
V srpnu 1942 již byli šifranti připraveni k boji. Sloužili pod velením generála Alexandra Vandegrifta v bitvě u Guadalcanalu. Po pár dnech si generál uvědomil neuvěřitelnou efektivitu navažského kódu a okamžitě nechal poslat pro další navažské posily. Další rok už ve službách amerického námořnictva sloužilo přes dvě stovky navažanů, do konce války jich bylo přes 400.
Největší zářný moment zažili během bitvy o Iwodžimu. Bez přestávky po celé dva dny šest navažských šifrantů poslalo a přijalo přes 800 zpráv – všechny bez jediné chyby. „Nebýt jich, mariňáci by nikdy nedobyli Iwodžimu,“ prohlásil signální důstojník celé operace, major Howard Connor.
Po zbytek života v utajení
Přínos Navažanů byl odtajněn až v roce 1968 – uplynulo přes dvacet let od konce války, dost času na to, aby se na válečné hrdiny úspěšně zapomnělo. Až v roce 2001 se přeživším Navažanům dostalo širšího uznání z rukou prezidenta Bushe a nedávno i od nynějšího prezidenta Donalda Trumpa, který opět neopomenul pronést nevhodnou poznámku (senátorku Elizabeth Warrenovou nazval „Pocahontas“), která úspěšně mediálně zastínila skutečný válečný přínos posledních žijících navažských válečníků.
Anna Samsová
A zde si přečtěte, jak jednooký vojín sám zachránil město od nacistů.
