10. červen 1973. Dvaadvacetiletá Olga Hepnarová se odhodlala k hrůznému činu, který již několik let plánovala. Rozjetým nákladním automobilem usmrtila celkem 8 lidí. Ve svých třiadvaceti letech se stala poslední popravenou ženou v tehdejším Československu.
Pramen neštěstí
Dětství Olgy Hepnarové bylo vcelku „normální“. Až do sedmé třídy. Od té doby její život od pouhých nepříjemností dominovým efektem směřoval k vražedné katastrofě. Kvůli jakémusi nedorozumění s učitelem přestala ve třídě komunikovat. Přeřadili ji do jiné třídy, kde nezapadla mezi spolužáky, začala proto chodit za školu. Potom co se o jejím záškoláctví dozvěděli rodiče, přísně Olgu potrestali. Nebylo to k ničemu. Tvrdohlavá Olga prohlásila, že do školy, kde se očividně mezi spolužáky necítila dobře, ji nikdo za žádnou cenu nedostane. Ve spolupráci se školou se rodiče odhodlali k radikálnímu řešení. Umístili Olgu do Dětského domova v Opařanech. A to byla ona velká rána, „zrada“, ze které se Olga nikdy nevzpamatovala. Stala se konfliktní, náladovou a dokonce se ve třinácti pokusila o sebevraždu.
První trestný čin – žhářský útok
Vztah s rodinou se nikdy nezlepšil. Obzvlášť s otcem a sestrou Evou byl na bodu mrazu. V srpnu 1970 si Hepnarová v Praze zakoupila litr benzinu. Téhož dne si objednala taxi a nechala se v noci odvézt do Náchoda – v jehož blízkosti se nachází obec Zábrodí (kam z Náchoda došla pěšky), kde její otec vlastnil zděděnou budovu. Zjistila, že je ve stavení starší pár, který občas v domě přespával. Ve dvě hodiny v noci podpálila dřevěná vrata a doufala, že vzplane celý objekt. Měla to být pomsta otci. Spící manželský pár se vzbudil a oheň uhasil. Pachatele nedopadli, během vyšetřování podezření padlo i na otce a sestru Olgy Hepnarové – ne však na ni samotnou. Přiznala se k tomu až onoho osudného roku 1973.
Osudný den, 10. červenec 1973
Po bojích s nevyjasněnou sexuální orientací a krátkém vztahu s jakýmsi Miroslavem D. Olžino zkratkovité jednání, pocit ukřivděnosti a bolest, který ji „působila společnost“, vedly k tragédii onoho dne.
Několik dní před činem napsala pár dopisů s odůvodněním hrůzného činu, onoho dne je odeslala do novinářských redakcí. Svůj milovaný vůz – Trabant, který si koupila za peníze z prodeje chatky, ve které bydlela, svrhla ze srázu. Pár dní před tím si dodělala řidičský průkaz na nákladní vozidlo. Terén si předem pečlivě vybrala. „Nejvhodnější“ byla frekventovaná zastávka umístěná ve svahu („aby se auto dobře rozjelo“), obrubník vedoucí na ni neměl být příliš vysoký. Zastávka na tehdejší ulici Obránců míru, dnes Milady Horákové, byla „ideální“.
Z filmu Já, Olga Hepnarová.
Stalo se to v 13:45. Pár minut předtím Olga ještě budoucí místo činu objížděla, na zastávce nebylo „dost lidí“. Mohla si to ještě rozmyslet. A pak to přišlo.
Svým velkým autem zachytila 20 lidí. Tři zemřeli na místě. Pět dalších podlehlo zraněním v nemocnici. Hepnarová celou dobu seděla v klidu v autě. Nejdřív si lidé mysleli, že mladá slečna ztratila vědomí a najela na tramvajovou zastávku omylem. Ona jim to sama vyvrátila: „Na chodník jsem vjela úmyslně,“ prohlásila a čekala do příjezdu strážníka SNB.
Proces a smrt
Hepnarová byla odsouzena k trestu smrti – o svém činu dlouze uvažovala, byla si vědoma následků. Se svým obhájcem, který se pokoušel trest zmírnit s poukazem na počínající schizofrenii, odmítla spolupracovat. Trest smrti si přála. Její matka podala žádost o milost – ta byla Gustavem Husákem zamítnuta. Popravena byla ve svých třiadvaceti letech roku 1975, 15. března v pražské pankrácké věznici oběšením. Zpopelněna byla ne pod svým jménem, ale pod vězeňským číslem.
A zde se podívejte na německé město plné sebevražd.
