Dávno před kontroverzní výstavou Bodies: The Exhibition, s konzervovanými těly ne zcela vyjasněného původu, vystavil doktor Rufus Weaver na konci 19. století nervovou soustavu mladé nebožky Harriet Cole. Dvě události, které spojuje zájem o lidské tělo skoro až do morku kostí odlišuje jeden podstatný rozdíl – Harriet Cole, prostá uklízečka, darovala dobrovolně své tělo vědě v době, ve které podobné nesobecké oběti nebyly vůbec na denním pořádku. Přispěla tak k detailnímu poznání lidského nervového systému.
O krátkém životě Afroameričanky Harriet Cole se mnoho neví, byl to až její posmrtný život, který „stál“ za zmínku v dobových publikacích a tisku. Kolem roku 1880 pracovala jako uklízečka ve Philadelphia’s Homeopathic Hahnemann Medical College, která je dnes součástí Drexelské univerzity. Během rutinního čištění, pro laika možná kuriózních prostor, zavítávala i do jedné z laboratoří a učeben, patřící profesoru anatomie doktoru jménem Rufus B. Weaver.
Doktor Weaver se k anatomii a vůbec k práci s mrtvými těly dostal poněkud krutě bizarní cestou. Rodák z pensylvánského Gettysburgu převzal po svém nešťastně zesnulém otci (zemřel pod koly lokomotivy) emočně namáhavou práci – exhumoval těla spěšně pohřbených neidentifikovaných padlých vojáků a pokoušel se jim navracet jména. Hlavně proto, aby mohly být jejich pozůstatky převezeny zpátky domů. Rufus Weaver v práci pokračoval i přesto, že mu byla vyplacena pouze polovina předem smluvené částky.
U Hahnemanna začal pracovat jako demonstrátor a vyučující anatomie roku 1879. Během této doby, kdy působil jako instruktor, se zřejmě seznámil s místní uklízečkou Harriet. Do jaké míry se znali, zůstává spekulací. Můžeme ale předpokládat, že doktor zanechal na Harriet silný dojem, protože před svou blížící se smrtí – trpěla tuberkulózou – ve věku 35 let nechala na své vlastní přání věnovat své tělo pro anatomické/vědecké účely právě doktoru Weaverovi. Nikdy asi nezjistíme, co přesně přivedlo Harriet k této oběti v době, kdy se těla na pitevní stůl získávala z věznic (většinou se jednalo o popravené zločince).
Pravdou je, že Harriet zřejmě netušila, že jí bude z těla vyjmuta celá nervová soustava. Jak by mohla – celý náročný pitevní proces byl totiž úplně prvním v historii svého oboru. Celý proces začal roku 1888 a trval okolo šesti měsíců, jenom samotná práce okolo lebky zabrala dva dlouhé týdny. Po odřezání masa a obnažení nervů balil Weaver každý jednotlivý vlásek do několikavrstvého obalu z gázy, bavlny napuštěné alkoholem a gumy, aby celá síť nervů zůstala vlhká. Nakonec soustavu natřel bílou barvou na bázi olova a šelakem. Tisíci špendlíky připevnil „Harriet“ (jak po zbytek svého života dílo nazýval) na kontrastní černou tabuli.
Harriet, ze které teď zbyla jenom síť nervů a oči, se stala nedocenitelným nástrojem při výuce mladých mediků. Nezůstalo jen u toho – Weaver s „Harriet“ v čele se stali slavnými po celém světě. A tak (posmrtně) Harriet procestovala skoro celý svět. „Domů“ se vrátila dlouho po Weavrově smrti až v 60. letech 20. století. Dnes se k studijním účelům již nevyužívá, místo toho zdraví studenty vystavená u vstupu do lékařské sekce.
Jan Králík
A tady si můžete přečíst o přirozeně mumifikovaných pozůstatcích starověkých horníků!
