Ve svých sloupcích pro Muže v Česku bych samozřejmě nejradši dělal reklamu sám sobě, ale budu se krotit a zaobalím svoji sebelásku nějak nenápadně do lásky.
Předchozí věta budiž uvozením k tomu, co na těchto místech od teď budete číst každý týden. Budu vyprávět o sobě, ale skrze místa, věci a lidi, ke kterým mne váže silný cit. Prakticky dostanete každý týden jedno vyznání, nebo, přísně řečeno, modlitbu za zachování toho a onoho. Budu psát o životě a jeho hodnotě, prakticky z pozice konzervativce, ale i o potřebě změny, neboť o životě – pro mnohé z nás bohužel – nejde mluvit bez toho, aby se zároveň nemluvilo o změně. Bude to znít pateticky, ale konzervativní přístup k věcem a uznání přínosnosti změny nakonec nemůže smířit nic jiného než láska, nebo třebas konkrétně schopnost zapouštět kořeny na novém místě. Tahle schopnost samozřejmě nemá nic společného s postupným pošlapáváním celé planety.
Po tomhle úvodu můžu vytáhnout na scénu první objekt. Tak se prosím pěkně usaďte, opona se pomalu se roztahuje, světla v hledišti se zhasínají a na jeviště kráčejí Atény. Město, které u nás zná málokdo. Pro většinu mých známých nejsou Atény ničím jiným než přestupním místem na trajekt, a pak hurá na některý řecký ostrov. Kdo tady byl, čili kdo vytáhl paty mimo přístav Pireus, ten většinou nadává. Na auta, špínu, uprchlíky, spalující slunce cestou na Akropoli a na celkovou únavnost a obyčejnost. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. S plnou vážností vám doporučuji – seberte úspory a kupte si byt v Aténách. Ceny jsou dole, je to vynikající investice, ale ono jde ještě o něco jiného. Dole jsou nejen ceny, ale tak nějak i bozi. Jsou tady dole ve městě. Možná za to může krize, která zdejší nejprve uvrhla do deprese, aby je pak za odměnu utužila a přiměla je spolu s hromadou cizinců hledat nový počátek. A věřte mi, že nový počátek se nikde na světě nehledá lépe než právě tady. Cosi se zde stalo. A výsledkem je zázrak. Ty Atény, to boží nadělení!
