Historie Bečova nad Teplou, malebného historického městečka ležícího nedaleko Karlových Varů, je úzce provázána s tamním panstvím v podobě hradu, ze kterého se později stal zámek. Jak se zámek dochoval téměř bez úprav vedle nového barokního sídla, i proč se na hradním nádvoří dodnes objevují červené, krev připomínající skvrny, nám objasní poutavá pověst, která se k místu pojí.
Kašpar Pluh z Rabštejna byl mocným pánem bečovského hradu. Zbohatl těžbou a peníze rád utrácel – ze všeho nejvíce údajně miloval nezřízený život. Proslýchá se, že sám král hrad několikrát navštívil, spíše tomu tak ale nebylo. Už jen proto, že Kašpar Pluh byl vůdcem prvního českého stavovského odboje proti Habsburkům, jmenovitě proti Ferdinandu I. Habsburskému Právě politická ctižádost a nepřízeň osudu (snad i trochu vlastní váhavost) ho srazila z výšin moci do prachu ponížení. Jen tak tak unikl katově sekeře. Utelk do Saska a až na sklonku života dostal od Ferdinandova nástupce Maxmiliána II. milost a mohl se vrátit do Čech. A tak kdysi bohatý velmož dožil poslední léta svého života jako chudý příbuzný u své sestry. Rod pánů s erbem pluhu vymřel i s ním
K panu Kašparovi se vážou hned dvě pověsti. První vypráví o zázračném objevování krůpějí Kašparovy krve na hradním nádvoří.
Pověst o objevujících se rudých skvrnách
Za dob, kdy bečovské panství vlastnil Kašpar Pluh z Rabštejna, žil hrad velmi bujarým životem. Hony střídaly plesy, různá kejklířská vystoupení a bohaté hostiny. Hradní pán byl milovníkem starých časů a rád žil na svém panství způsobem, jakým podle něj žili páni dob dávno minulých. A tak pořádal i rytířská klání, na nichž sám bojoval. Jednou pořádal pan Kašpar další z rytířských turnajů a sezval na ně hosty z celého kraje. Sám platil za vynikajícího bojovníka, a to především v nejtěžší disciplíně – v boji s dlouhým dřevcem. Klíčový souboj byl dlouho nerozhodný, ale nakonec Kašpara soupeř srazil ze sedla silnou ranou do paže, až mu krev prýštila zpod ocelových plátů mocného brnění. Krůpěje dopadaly na dlážděné nádvoří, když jej odnášeli k ošetření. Kašpar Pluh z Rabštejna se brzy uzdravil. Od té doby, vždy na výroční den turnaje, se však na dláždění nádvoří objevují krvavé skvrny připomínající zranění hradního pána.
O Pluhovi z Rabštejna, kterak zachránil hrad
Pomocníci dokončili vrtání děr a střelmistr je naplnil dynamitem, pochvalujíce si ten nový nález Alfréda Nobela. Natáhl zápalné šňůry a všichni se utíkali schovat za konírnu. Když se přesvědčil, že nikdo není v prostoru, sám zapálil doutnák a utekl také. Vzápětí se ozvala hromová rána a mohutná hradba i s částí skalního podloží u kaplové věže hradu se za ohlušujícího rachotu zřítila. Vše se zahalilo oblaky prachu. I obloha se najednou zatáhla, bude pršet, vzhlédl k ní střelmistr, to je dobře, aspoň se ten prach spláchne. Závoj prachu už řídl, jak se počal usazovat na všechno kolem. Střelmistr pohlédl na sutiny a strnul, s ním všichni kolem. Z řídnoucí mlhy prachu vystupovala temná mužská postava ve splývavém plášti a starobylém klobouku. Když už si pomyslel, že je to něco, co bylo zazděno v silné hradební zdi, postava se pohnula. Zděšení dělníků přerostlo v hrůzu, když se postava toporně otočila. V cínově šedém zachmuřeném obličeji žhnuly oči a prskaly jiskry jak z otevřených dvířek tavicí pece. S křikem všichni prchali po kamenité cestě dolů k zámku, padajíce jeden přes druhého.
Pomocníci dokončili vrtání děr a střelmistr je naplnil dynamitem, pochvalujíce si ten nový nález Alfréda Nobela. Natáhl zápalné šňůry a všichni se utíkali schovat za konírnu. Když se přesvědčil, že nikdo není v prostoru, sám zapálil doutnák a utekl také. Vzápětí se ozvala hromová rána a mohutná hradba i s částí skalního podloží u kaplové věže hradu se za ohlušujícího rachotu zřítila. Vše se zahalilo oblaky prachu. I obloha se najednou zatáhla, bude pršet, vzhlédl k ní střelmistr, to je dobře, aspoň se ten prach spláchne. Závoj prachu už řídl, jak se počal usazovat na všechno kolem. Střelmistr pohlédl na sutiny a strnul, s ním všichni kolem. Z řídnoucí mlhy prachu vystupovala temná mužská postava ve splývavém plášti a starobylém klobouku. Když už si pomyslel, že je to něco, co bylo zazděno v silné hradební zdi, postava se pohnula. Zděšení dělníků přerostlo v hrůzu, když se postava toporně otočila. V cínově šedém zachmuřeném obličeji žhnuly oči a prskaly jiskry jak z otevřených dvířek tavicí pece. S křikem všichni prchali po kamenité cestě dolů k zámku, padajíce jeden přes druhého.
Přestavbu Beaufort bez vysvětlování zastavil a hrad tím byl zachráněn do dnešních časů. Jenom rozštípané dveře knihovny museli opravit.
