Cíl: najít Severozápadní průjezd. Výsledek: smrt celé posádky daleko od civilizace. Muži z britské arktické expedice umírali postupně a velice pomalu – pátrání po jejich osudu trvá s přestávkami již od roku 1848. A teprve po více jak 160 letech byly objeveny jejich dvě ztracené lodě: HMS Erebus a HMS Terror.
Severozápadní průjezd, námořní cestu, která by zkrátila spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem kolem Jižní Ameriky, se pokoušeli námořníci objevit už od 16. století. Povedlo se to až na počátku minulého století Roaldu Amundsenovi, známému dobyvateli ledových končin naší Země. Ale ještě před tímto úspěchem se roku 1845 nechvalně proslavila tzv. Franklinova „ztracená“ expedice.
Na dvou původně válečných lodích vyplulo celkem 134 účastníků se sirem Johnem Franklinem v čele. Pět námořníků bylo z nejrůznějších příčin propuštěno ještě před začátkem expedice. Aniž by to byli tušili, dostalo se jim patrně nejmilosrdnějšího vyhazovu v historii lidstva. Unikli tak totiž smrti, která v následujících měsících čekala na zbylých 129 členů posádky. I se zásobami jídla na celých pět let (nasolené nebo zakonzervované maso, pudinky, brambory, rozinky, citrónová šťáva atd.) neměla expedice po zaseknutí obou lodí v ledovém příkrovu u Ostrova krále Viléma šanci přežít kruté podmínky.
Bez spojení s civilizací (a tedy záchranou) bojovala uvíznutá výprava po dva roky se svým nevyhnutelným osudem. První rok třiadvacet námořníků zemřelo v okolí zaklíněných lodí na neznámé příčiny, dalšího roku 105 zbylých mužů lodě opustilo a vydalo se hledat pomoc. To, co se událo potom, zůstává nadále záhadou.
První záchranná mise byla vyslána už roku 1848 a hned první stopy naznačovaly, co se s expedicí událo – našly se tři ledové hroby prvních zesnulých, kterým se ještě dostalo řádného pohřbu. Další zprávy přišly od domorodého Inuita, který narazil na mrtvoly několika desítek vyhladovělých bílých mužů. O deset let později roku 1859 byl nalezen na Ostrově krále Viléma dopis od samého účastníka líčící poslední momenty výpravy. A až po více než 150 letech, v roce 2014 a 2016, byly nalezeny ony dvě osudné lodě, které mezitím klesly na dno – HMS Erebus a HMS Terror. Možná se tak brzy dají dohromady kousky skládačky, které objasní, co se událo v posledních chvílích před opuštěním lodí.
Doslova nejmrazivější objev se ale udál roku 1981, kdy se skupina vědců rozhodla exhumovat a prozkoumat tři těla v oněch třech ledových a dosud nedotčených hrobech námořníků.
Po otevření rakví na ně čekal husí kůži nahánějící pohled – tělo dvacetiletého námořníka Johna Torringhtona, který na lodi pracoval jako hlavní topič, jakoby příznačně zamrzlo v čase. Mrazem dokonale zachovalá mumie s dosud otevřenýma očima a jasně viditelnými panenkami vypadá, jako kdyby zesnula před týdnem. Na sobě má šedou pruhovanou košili s knoflíky vyrobenými z malých mušliček. Ani ostatní dva druhové pohřbení po jeho boku nepůsobí jako sto sedmdesát let mrtví lidé.
Po odebrání vzorků, díky kterým vědci dokázali určit příčinu úmrtí (zřejmě kombinace několika faktorů: hladovění způsobené zkažením špatně uzavřených konzerv, zápal plic, tuberkulóza, kurděje a otrava olovem), byli tři námořníci znovu pohřbeni na svých místech věčného odpočinku. Nechť je jim zmrzlá půda lehká.
Jan Králík