Dneska všechno začíná a končí na Facebooku a nejinak tomu bude i s touto glosou. K oslavám sta let republiky, která neexistuje, jsem se vyjadřovat nechtěl. O ČSR jsem napsal dlouhý román, na téma letošních oslav pak divadelní text, který se právě začíná hrát v pražském divadle Komedie. Poté jsem ale na Facebooku zahlédl nádhernou větu, která mi hned trhla rukou směrem ke klávesnici. Autorství patří jedné z mých facebookových přítelkyň a ta věta zní: „Byly by to krásné a důstojné oslavy minulosti, kdyby je nekalila smutná a nedůstojná přítomnost…“
Tato věta je náhodou literatura. Smršť nonsensu a dojemné roztomilosti. Aniž se chci kohokoli dotknout, mám pocit, že stejně plačtivě se na naše oslavy dívají i mnozí jiní dobří lidé. Když prší, sedí doma nebo ve Starbucks a sní o tom, jak by poletovali s trikolorami po letenské pláni mezi pásy obrněných vozidel a z úst by jim při tom vylétaly perly a krásná slova vůbec, úplně stejně jako Masarykovi s Čapkem, když dělali ten český národní stát. My národ československý! Tito dnešní dobří lidé by chtěli, aby ten krásně čistý stát nekazil dnešek, čili – omlouvám se, ale tohle je zásadní – ti druzí. Druzí, což znamená všichni ti špinaví, vulgární, nehodní, populisti a vypatlané hlavy, prostě všichni, kdo nejsou jako já. Jiní, ti druzí. Nebýt jich, pak teprve by dobří lidé mohli do ulic vyjít s náležitou hrdostí a vervou. Kalichy ze Starbucksu odhozené na kostkách a hurá slavit, vzpomínat, uctívat, hrdostí se třpytit, s Baťou a Peroutkou se učit zapínání manžetových knoflíků a dělat si radost tím, jak jsem dobrý a čistý. Ale nejde to, něco k tomu chybí, přesněji řečeno, přebývají ti druzí. Ach, zbavit se tak druhých a mít tak místo nich čistý stát, morálně, ale mimo jiné i národnostně, pokud dobře rozumím všem těm toužebným odkazům k první republice…
Byly by to krásné a důstojné oslavy minulosti, kdyby je nekalila smutná a nedůstojná přítomnost… Tohle je uvažování autisty nebo dítěte. Jediné, co v tomhle zcela roztřepeném kontextu chybí, je příjezd jednorožce. Jsou to do sebe zahleděné sny. Z tohohle nic velkého nevzejde, věřte mi. Naopak. Kdo tak věci vnímá, hází chudáka republiku, která má narozeniny, úplně do háje. Zase.
David Zábranský
