Málokdo nezná nedávnou temnou stránku naší evropské historie – holocaust. V mnoha zemích, včetně té naší, je zpochybňování holocaustu, tedy genocidy Židů, trestným činem. Podobné hrůzy se ale udály během pár let na počátku minulého století i v Arménii a jen málo států je za genocidu považuje.
Slovo genocida (úmyslné a systematické zničení celé nebo části etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny) bylo poprvé použito polsko-židovským právníkem Raphaelem Lemkinem v roce 1944, ne pro popsání toho, co se stále ještě dělo v nacistickém Německu, ale právě paradoxně pro tragédii, která vyvrcholila během let 1915-1918 v Arménii.
Zřídkakdy si na ni někdo vzpomene, ale co je nejhorší – spousta mocností toto systematické vyvražďování ani nenazývá genocidou. Zatímco Německo si neustále živě připomíná vraždění nevinných obyvatel, které samo rozpoutalo, Turecko – agresor v případě arménské genocidy – svoji vinu stále popírá.
Překvapivý může být postoj takových demokratických mocností, jako je třeba USA nebo Velká Británie – v těchto zemích se neustále vedou spory o to, jestli masakr Arménů označit za genocidu (Turecko je totiž významným členem NATO). Naopak Česká republika se minulý rok přidala k dvaceti sedmi zemím, které se tuto nešťastnou událost nebojí nazvat pravým jménem.
Shromáždění sirotci v uprchlickém táboře v Alexandropoli.
A co se vlastně před více jak sto lety událo? Dlouhotrvající napětí mezi muslimy a křesťanskými Armény v Osmanské říši vyvrcholilo na přelomu minulého století. Osmanská říše upadala politicky i ekonomicky a v takových chvílích se často jedna skupina semkne proti druhé s hnací silou – nenávistí.
V dubnu 1915 osmanské autority seskupily a povraždily okolo 250 arménských intelektuálů – předzvěst ještě většího vraždění a ještě větších hrůz. Za měsíc vláda uznala dočasný zákon o deportaci arménské menšiny.
V tu chvíli už události naberou nám již dobře známých obrátek, které známe z druhé světové války nebo činů krátce po ní. Pouhá deportace? Ne. Nejdřív krádeže, znásilňování, vraždění mužů. Dlouhé cesty přes vyprahlé pouště bez jídla, bez vody. Na ty, kteří nezemřeli při úmorném putování, čekal jeden z dvaceti pěti koncentračních táborů se smrtelným cílem. Masově se upalovalo, topilo a dokonce plynovalo nebo úmyslně nakazovalo tyfem!
Celkem se odhaduje, že během vraždícího řádění, kterému neunikly (především) ani ženy a děti, zemřelo okolo jednoho a půl až dvou milionů lidí. Jestli tohle není „příkladná“ genocida, tak co potom je?
Tomáš Ospalý
