Michal Horáček (64) o eleganci, hráčích, kinderstube, pravidlech, schopnosti unést výhru a o tom, proč nemá být kapesník nošen složený.
V jaké žijeme době?
Žijeme v nádherné době, navzdory všemu ohrožení a strachu. V porovnání s dobou mých rodičů a prarodičů se dožíváme vyššího věku, jsme na tom materiálně lépe, máme přístup k bohatším myšlenkovým zdrojům, dostáváme dobrou zdravotní péči, cestujeme po světě – a takto bych mohl pokračovat půl hodiny. Když přijedete do Peru nebo Indie, tak si uvědomíte, jaké my Češi máme velikánské štěstí.
A věří vám tohle někdo?
Je to někdy těžké. Reakce bývá: „No vám se to říká!“ A pak si lidi začnou stěžovat, jak jsou na tom špatně. Možná na tom špatně jsou, to může být, ale pořád v nádherné éře. Doba je objektivní danost, v níž žijeme své osudy. Můžeme na tom být subjektivně špatně v objektivně nádherné době.
Proč si lidi stěžují, svádějí vinu na ostatní a spíš než plnou půlku sklenice vidí tu prázdnou?
Toto není obecný postoj. I lidé, kteří nejsou bohatí, si často uvědomují, že jsme na tom lépe. A existují lidé, kteří přirozeně hledají krásu života kdykoli a za každé situace. No a pak jsou ti, kteří si stěžují také v jakékoli době.
Není ale zásadním nedostatkem naší doby nedostatek času? Luxus už nejsou ani tak peníze, ale volný čas…
Ano, to je pravda. Máme hodně příležitostí a tyto příležitosti využíváme. A ve srovnání s minulostí jsme nesmírně efektivní. Ale máme i zrychlené a zmnožené úkoly, které musíme řešit, takže volný čas i přes tu efektivitu zase nemáme. Jenže ani za bolševika nebylo tolik času, jak se myslí.
Jak zvládáte nakládání s časem vy?
Velmi dobře. Za dvacet pět let jsem se to v tržním prostředí naučil. Vybudoval jsem velkou firmu, aniž bych na počátku měl peníze či znalosti. Podnikal jsem ve třech různých zemích s různým právním řádem. A za takové situace musíte být efektivní.
Jak na to?
Musíte všechno nepřetržitě kontrolovat. To je jediné, co můžu každému poradit. Když si rozdělujete práci s kolegy, musíte nejdřív zjistit, jestli všichni účastníci chápou úkol úplně stejně. A to je daleko obtížnější, než se zdá. Když pořídíte zápis z porady a přečtete, na čem jste se dohodli, tak lidi říkají, že takto jsme se nedohodli. Když nezkontrolujete, že všichni všechno chápou stejně, tak se nic neudělá a všichni budou nervózní. Když to shrnu: Pořád musíte být důslední, důslední a ještě jednou důslední. Jako šéf musíte myslet na to, co by lidi mohli udělat špatně, kontrolovat to a předcházet tomu. Firma není žádná demokracie, firma je normální armáda, kde je generál, plukovníci, kapitáni, četaři a vojíni. Všichni musejí fungovat se stejným cílem, o kterém se nehlasuje. Když táhnete na Moskvu, nikdo nemůže navrhovat: „Já bych radši na Lipsko.“
Jak kontrolujete sám sebe?
Je to nesmírně obtížné. Jsem spíš metaforický typ, mám vyvinutější půlku mozku, která není analytická a konsekventní. A tak jsem se v sebekontrole musel hodně cvičit. Jako když máte jednu ruku slabou, a tak ji posilujete zvedáním činky, zas a znova, donekonečna, dny, týdny, roky. Ale naučil jsem se kontrolovat se.
Jste tedy sám sobě nejen přítelem, ale i přísným velitelem?
Samozřejmě. Když chcete velet, musíte být daleko nejpřísnější sám na sebe.
V své knize Habitus hazardního hráče tvrdíte, že při „životě na hře“ nejde ani tak o samotnou výhru či prohru, ale o to být hráčem a být členem komunity hráčů. Existuje ještě dnes něco takového, jako byla vámi popisovaná komunita sázkařů a hazardních hráčů karet?
Ve hře už u nás není nic takového, co existovalo v osmdesátých letech. Samozřejmě jsou zde jiné pospolitosti, které mají společnou etiku, zájmy a slovník. Do těchto subkultur ale přístup nemám, už jsem léta součástí normálního světa a nemám potřebu někam unikat. Potřebuju být činný v tzv. normálním světě. A to jsem se taky musel naučit.
Svět hazardu se tedy zásadně proměnil?
Zásadně. Jednotlivé hráče dnes už nic nespojuje, netvoří svět, který by měl jinou etiku a jiná pravidla, ve kterém by se pěstovaly vztahy k jiným hráčům. Dnešní hazardní hráč je osamělý klient sázkových kanceláří. Dříve měly peníze funkci oběživa v uzavřeném společenství hráčů: jednou vyhrál ten, podruhé jiný. Když někdo příliš mnoho vyhrával, musel podstoupit matematickou nevýhodu v jiném typu hry. Bylo eticky nepřípustné, aby jeden hráč kumuloval peníze a pak si za ně třeba koupil dům. Tím by peníze zmizely z herního světa a takový hráč by se z komunity hráčů vyloučil. Peníze tehdy obíhaly, kdežto dnes proudí jen jedním směrem: od klientů k majiteli sázkové kanceláře či herny…
Celý rozhovor naleznete v novém čísle časopisu Muži v Česku.
