Pravěký člověk. Již v prehistorických počátcích své existence se musel v nekonečné, vysilující snaze o přežití prodírat nemilosrdnou a nehostinnou přírodou a potýkat se s různými nástrahami, po jejichž překonání ho často čekala smrt, případně další, ještě horší nástrahy a smrt.
Neustále se opakující absurdní úděl života, kdy na sobě neustále tvrdě pracujete a stále se zlepšujete, abyste úplně nejvypracovanější a nejlepší padli do náručí zákeřné smrti, v něm vyvolával dlouhodobě narůstající pocity prázdnoty, postradatelnosti a celkové zbytečnosti. Přesto, že na to měl několik milionů let, se člověk v řešení této palčivé otázky nezmohl na víc, než z generace na generaci předávané nechápavé kroucení hlavou, občas doprovázené rezignovaným povzdechem a tradičně doprovázené pocity zmaru a frustrace.
Tyto pocity ho v průběhu vývoje přivedly ke snaze hledat něco vyššího a hlubšího v něčem hmotném, v něčem, v co by mohl věřit a v čem by dokázal najít obveselení, které by mu umožnilo nějak si zpříjemnit tíhu drtivého stereotypu každodennosti. V tehdejších primitivních nástrojích, které měly často podobu nahrubo šutrem omláceného šutru nebo ulomeného klacku, se ovšem hledala nějaká přidaná hodnota velmi těžko. Stejně, jako je problematické se modlit k větvi nebo kusu kamene.
Kdybychom dokázali cestovat v čase, možná bychom mohli vidět na pasece lelkujícího prvního pračlověka, který poprvé mimoděk, pomocí úlomku kamene vyrývá do svého kyje nějaký symbol a je následně zaskočen jeho nečekanou krásou. Možná bychom viděli i jeho soka ze sousedního kmene, prvního pračlověka, pro nějž bylo díky primitivnímu obrazci – vyrytému nepřítelem do jeho dřevěného kyje, který mu právě drtil lebku – umírání poprvé i uměleckým zážitkem.
Tak tedy přišel na svět první ornament a započal tím zároveň i náš pád do nekonečně hluboké propasti dekorativního kýče.
Díky v průběhu milionů let se zdokonalujícímu lidskému potenciálu a nástupu strojní výroby exponenciálně narůstal jak výskyt, tak propracovanost nasmrádle líbívého lidského kýče.
Jako se ten podivný tvor jménem člověk marně snaží popřít nevyhnutelnou reflexi své bezvýznamnosti a pomíjivosti pomocí celoplošné aplikace nejděsivějších barev na fasádách svých podivně tvarovaných cihlových hnízd, implikujících prvoplánové a lacině-zářivé veselí, od doby, kdy začal vládnout i slovem, započala zcela nová éra, kdy se k vizuálnímu ornamentu přidává i zdrobnělina coby ornament verbální.
Navzdory tomu, že jsme se od počátku naší existence, kdy jsme byli pouhým jezírkem anonymní protoplazmy, vyvinuli v tvory, kteří létají do vesmíru, nosí v kapsách malé superpočítače a řeší, zda by se mělo platit sociální pojištění robotů, kteří za ně pracují, souboj s vlastní pouťovou kýčovitostí stále a zcela beznadějně prohráváme.
Zdrobnělina, ten strašlivý, slizký zločin na našem jazyce je jednou z nejkřiklavějších a nejtragikomičtějších připomínek této děsivé skutečnosti, je jako šišlavý virus, který napadá řečové centrum našich mozků, a my ho pak šíříme dál šišláním na naše potomstvo, které dál šišlá na to svoje, v odvěkém cyklu opakující se debility.
Plíživá, podlézavá snaha o disneyfikaci našich banálních životů, kdy se pokoušíme naši ubohou každodennost zhodnocovat a krášlit alespoň infantilním pitvořením, jako by fakturka poslaná z kompíku mejlíčkem kolegyňce po dopití kafíčka za patnáct korunek byla schopna popřít fakt, že po dvaceti letech kariéry stále platíte na rande stravenkami a vaši ženu už dlouho mrdá váš úspěšnější kolega. Snažíte se ignorovat nepředvídatelnou absurditu vaší smrtelnosti, kde je víc než pravděpodobné, že zemřete dřív nebo úplně jinak, než byste chtěli, a bude to zcela nečekaně, nevelkolepě a nevhodně třeba v den, kdy jste po třech infarktech, dvou rozvodech a třiceti letech pinožení odeslali poslední splátku na hypotéku.
A to je podstata kýče – nahradit boj o přežití „kolegyňkami“, nahradit ženu „ženuškou“, stát se „manžou“ – připustit, aby nás symboly společnosti změnily ke svému obrazu.
Symbolický kyj právě dopadá na vaši hlavu.
