Začalo to odhodláním několika amerických teenagerů vyhrát vědecký školní projekt nápadem, který byl tehdy řadou lidí považovaný za smrtelný. Cíl? Jedenáct dní v kuse bez spánku.
V prosinci roku 1963 se trojice nezletilých přátel rozhodla uskutečnit experiment, při kterém měl jeden z nich (kdo bude oním (ne)štastným, rozhodl hod mincí) pokořit údajný rekord v nespavosti – 11 dnů.
Pokusným králíkem se stal sedmnáctiletý Randy Gardner, zatímco dva jeho spolužáci Bruce McAllister a Joe Marciano se střídali v pozorování a hlídání Gardnerových těžkých víček. Následky experimentu na kognitivní schopnosti se rozhodli demonstrovat na příkladu hry basketbalu.
Po třech dnech se o amatérském experimentu dozvěděl William Dement, který právě prováděl jako první ze svého oboru výzkum ohledně spánkové deprivace na prestižní Stanfordově univerzitě. Samozřejmě se chtěl ihned a s velkým požehnáním Gardnerových vyděšených rodičů (tehdy se věřilo, že nedostatek spánku může snadno zabíjet) do pokusu zapojit. Na dobrovolné a nadšené pokusné morče s takovým nápadem jen tak někdy nenarazí.
Randy Gardner vlevo vedle profesora Williama Dementa během experimentu.
Randy Gardner se zdál i po třech bezesných nocích naprosto svěží a po pár dalších dnech přišly na řadu již profesionální testy zaměřené na smyslové a kognitivní dovednosti. Dva dny stačily na to, aby stěží dokázal zopakovat jazykolamy nebo rozpoznat objekty dotykem, a jeho čich byl o poznání citlivější. Po pěti dnech se už dostavily halucinace a problémy s krátkodobou pamětí.
Ne všechno šlo ale s Gardnerem z kopce. Přítomní se snažili neustále vymýšlet nějaké aktivity, stačila by totiž chvilka klidu a Gardner by byl v říši spánku. Častokrát hráli pinball (Gardner i na konci experimentu stále vítězil) anebo právě basketbal, v němž se Gardner během pokusu znatelně zlepšil.
Uplynulo 11 dní a 25 minut. Konec experimentu. Pokoření světového rekordu. Získání neuvěřitelně prospěšných poznatků ohledně spánku a hlavně! Hlavně splněný domácí úkol na školní projekt.
Gardner byl převezen ŽIVÝ do vojenské nemocnice, kde byly během jeho následného čtrnáctihodinového spánku monitorovány Randyho mozkové vlny, které ukázaly, že značnou část tohoto zasloužilého spánku zabrala fáze REM, která se normálně pohybuje okolo 20 %. Během dalších dnů, kdy už Gardner normálně navštěvoval školu a žil svůj každodenní bdělý život, se hodnoty daly do pořádku. V budoucnu netrpěl žádnými následky. A proč se po oněch čtrnácti hodinách vlastně probudil? Býval by spal dál, ale musel na záchod.
Jan Králík
