Neporazitelní obyvatelé středního a severního Skotska nedali spát samotnému Juliu Césarovi. Svoji posvátnou zemi chránili ostřím mečů zběsile a údajně pouze v rouše Adamově.
Starodávné společenství Piktů se rozhodně nedá nazvat bojechtivým, ale i přesto se toto „prosté“ uskupení kmenů dokázalo ubránit jednomu z nejmocnějších impérií, které se kdy rozprostíralo na naší planetě. Římanům.
A kdo jiný než Římané nás také prvně o Piktech roku 297 n. l. informují. Po několik dalších generací v záznamech nešetří barvitými popisy tohoto nedobytného uskupení všemožnými motivy pomalovaných „divochů“ oděných jen do svého ochlupení po vzoru Adamově, s řinčícími řetězy ze železa okolo pasů a krků.
Část dnešního Skotska pod kontrolou Piktů nebyla ani přes neutuchající snahu Římanů nikdy dobyta. Střetly se zde dva naprosto kontrastní světy s odlišným způsobem myšlení, života, hospodaření a hlavně boje. Piktové – jakožto společenství často se stěhujících kmenů, nebyli vázáni na jedno hlavní město, region nebo obživu. Byli tak připraveni k rychlému přemístění, a když už se schylovalo ke střetu, dokázaly se kmeny sjednotit k bleskovému výpadu na vzorově vycvičené římské vojáky, kteří na tento typ jakési guerilly nebyli zvyklí.
Hadriánův val odděloval Římskou říši od území Piktů.
Elegantně to vyřešil až císař Hadrian roku 122 svým známým valem. Sto sedmnáct kilometrů dlouhý Hadriánův val – hraniční opevnění značící nejsevernější hranici Římské říše, se táhnul napříč pevninou od pobřeží k pobřeží a odděloval tak „barbarský“ svět Piktů od „civilizovaných“ Římanů.
Jací Piktové – nejspíš první, tedy původní obyvatelé dnešního Skotska – skutečně byli, se do detailů nedozvíme zřejmě nikdy, neexistují totiž písemné záznamy od Piktů samotných. Z dějin zmizeli tak tiše, jak se v nich objevili. Poslední zmínky spadají do 9. století našeho letopočtu. Tam, kde neuspěli Římané, zvítězilo křesťanství a populace tehdejších Piktů vplynula do nynějšího národa Skotů.
Jan Králík
