Nicnetušící slečny si navíc pro legraci radioaktivními (a tedy smrtonosnými) barvami natíraly nehty, obličej a zuby. Konec zábavy přišel, až když se začaly zaživa rozpadat.
O co šlo? O čas. Doslova. Radiové slečny, kterých bylo ve 20. letech minulého století na 4 000, pracovaly s radioaktivní barvou, jíž natíraly ciferníky hodinek. Čísla a ručičky na hodinách pak v noci pěkně zářily. A to nebyl jediný světelný efekt – ve tmě bohužel díky radioaktivitě svítily i samotné dělnice.
První taková továrna byla otevřena roku 1917, další pak ve dvacátých letech. I když studium radioaktivity bylo v tehdejší době ještě v plenkách a sama Marie Curie nikdy nepřipustila smrtící rizika spojená s vystavením radiaci, zaměstnavatelé mladých radiových slečen moc dobře tušili, jaké neblahé následky mohou dívky potkat.
Zatímco znalejší a na kariérovém žebříčku „důležitější“ zaměstnanci stejných továren při práci s radiem používali ochranné pomůcky, dělnicím malujícím ciferníky bylo řečeno, že práce s radioaktivním materiálem je naprosto bezpečná.
„Radiové dívky“ při práci s radioaktivní barvou, kterou si dokonce samy míchaly.
K malování čísel používaly štětce z velbloudích chlupů, a protože ztrácely po pár tazích ostrou špičku, byl slečnám doporučen postup „olíznout, smočit, malovat“. Radioaktivní štětce tak nic netušící dívky (některým bylo pouhých 15 let) cucaly jako lízátka. Placeny byly v přepočtu do dnešní české měny 6,8 Kč za hotový ciferník, denně jich každá nabarvila na 250. Slušný výdělek, ale spoustu dívek zaplatilo krutou daň.
První zemřela roku 1922 čtyřiadvacetiletá Mollie Maggiová. Nejdřív jí začaly padat zuby, po několika týdnech utrpení se její čelist rozsypala na kusy v rukou jejího zubaře. Mollie se v podstatě rozpadala za živa. Stejně tak i její mladé kolegyně. Do roku 1929 jich podobnou smrtí zahynulo okolo třicítky, i když oficiální statistiky neexistují, neboť vlastníci továren časté úmrtí svalovali na „módní“ syfilis.
K soudu dostalo případ pět dělnic až na konci 20. let. Dvě z nich byly už v té době odkázané na život na lůžku, jejich výslech se odehrával v posteli a při přísaze ani nemohly pozvednout ruku. Po dlouhém boji pouze pár vytrvalých dosáhlo na rentu a kompenzaci, které pokryly jejich lékařské výdaje.
Tělo Mollie Maggiové bylo se souhlasem rodiny po 50 letech exhumováno a dodnes vykazuje známky silné radiace. Její jméno tak aspoň bylo očištěno, neboť i v jejím úmrtním listě se píše: syfilis.
Jan Králík
