Překrásným, čistě přírodním strukturám, které už stovky let věrně slouží jako mosty přes divoké říčky indické džungle, na počátku jejich zrodu pomůže pár lidských rukou…
V malém státě Méghálaj na severovýchodě Indie místní obyvatelé „staví“ mosty z kořenů elastického fíkusu. Lávky se ale ve skutečnosti budují samy – jejich pevnost nabývá na síle postupem času. Čím starší kořen, tím silnější most.
V oblasti existuje několik způsobů, jak „založit“ takovou samorostoucí lávku, obvykle se však stromy zasadí na březích řeky nebo na krajích jakékoliv překážky a jakmile se na povrchu objeví nadzemní kořeny, nasměrují se pomocí bambusových tyčí na druhou stranu. Až se doplazí do cíle, zapustí se kořeny do země – a takhle pořád dokola.
Bambus postupem času vymizí (jeho hnijící pozůstatky poslouží zároveň jako potrava pro cestující kořeny) a z lávky zbydou jen kořeny, které se každým rokem navzájem víc a víc proplétají, mohutní a rostou.
Celý proces trvá několik desítek let, než je most připraven k bezpečnému využití. Jakmile ale lávka dospěje, je téměř nezničitelná. V oblasti, která patří k nejvlhčejším regionům, se kořenové mosty ukázaly být nejspolehlivější. Bambusové, dřevěné nebo ocelové v těchto extrémních podmínkách nevydrží. Ničí je záplavy, hniloba a rez. Kořenové mosty se můžou rozpínat až do délky 50 metrů a doslova „žijí“ stovky let.
Stromové lávky jsou tak nejčistším a nejmíň problematickým řešením osvědčeným po generace. Jsou součástí místního přírodního i lidského ekosystému – udržují je rodiny sídlící zde po staletí.
Vědci nyní chtějí zaměřit větší pozornost na tyto úžasné struktury, kterým bylo v minulosti věnováno jen málo zájmu. V budoucnu by totiž mohly pomoci velkým městům v boji proti stále se zvyšujícím se teplotám spojovaných s klimatickou krizí.
Jan Králík