Na sklonku neděle 2. února 2020 (stylovější datum složené ze samých dvojek si snad ani nemohl vybrat) se sociálními sítěmi začala pomalu, ale neodvratně šířit zpráva o úmrtí jednoho z bezesporu nejdůležitějších rockerů s původem v malé středoevropské zemi.
Jako jeden z mála Čechů dokázal vložit ruce na celosvětový odkaz rockové hudby. Nesmazatelně. Vypůjčím-li si název aktuální životopisné knihy Honzy Vedrala – neuvěřitelný Ivan Král opustil tuto zemi ve věku 71 let a vydal se na krátkou pouť kamsi za svými druhy, Davidem Bowiem a dalšími.
I on patří do generace, která definovala skutečný rokenrol se vším všudy. Emigroval do USA v roce 1966 s naivní představou, že změní svět. Minimálně ten hudební. Stěhoval se mockrát, aby ke konci kariéry našel klid na východním pobřeží, tak trochu mimo civilizaci, asi padesát kilometrů od průmyslového Detroitu. Jeho hudební příběh je celkem známý, ať už je to hraní s Patti Smith, Blondie, Iggy Popem, vztahy s Gene Simmonsem z Kiss, Lou Reedem a obecně se všemi, jejichž jména ilustrují vývoj rocku, punku a undergroundu od hlubokých sedmdesátých let nebo jeho producentský vklad těsně po revoluci u nás, spolupráce s Lucií a dalšími českými kapelami. Pokud by někdo toužil se dovzdělat, už zmiňovaná biografická knížka Neuvěřitelný Ivan Král je ideální zdroj informací a vtahujících příběhů, které zní mnohdy bizarně, fantaskně a ehm, neuvěřitelně. Přesto se staly.
S Ivanem Králem jsem měl možnost se setkat den před jeho koncertem na festivalu Metronome v roce 2016. Bylo to vtipné, pokorné, milé a obohacující setkání s někým, u koho se s klidným svědomím dá použít přívlastek ikona. Nejenom v tom našem malém českém měřítku.
Ivan Král o politice:
„Samozřejmě ji sleduju a zdá se mi dost bizarní. Je komplikovaná a myslím, že je lepší o ní mluvit s člověkem na ulici, popelářem nebo teď s tebou, protože politici i média zkreslují, tendenčně mlží nebo nepokrytě lžou. Dozvím se o skutečném stavu opravdu jenom tím, že si povídám s normálními lidmi, ne z televize nebo novin.”
Ivan Král o technologiích:
„Internet je cesta dopředu, nemůžeme se zastavit na tom, že jsme kdysi měli barevnou televizi, pak první mobilní telefon. Pamatuju si, když lidi chodili s prvními boomboxy po Manhattanu a všichni na to ze začátku koukali jako na zjevení. Stejně je to s internetem. Díky němu se dneska můžeme dozvědět věci, které nám televize nebo noviny můžou klidně třeba zamlčet. To je bezvadná věc. Ale myslím si, že jako komunikační platforma se to brzo opotřebuje. Obzvlášť pro tu věkovou skupinu lidí, která se do éry internetu narodila jako do něčeho normálního.”
Ivan Král o současné hudbě:
„Sleduju ji, ale už ne tolik, protože toho moc zajímavého a nového neslyším. Tehdy byla jiná doba. Mně se třeba stává, že matka přivede svého syna a tvrdí o něm, že je nový Jimi Hendrix. Je mu třináct let, načesaný, všechno vypadá super, nová perfektní kytara, hraje tak, že já sám bych takhle hrát nesvedl ani náhodou. A tak ho natáčím ve studiu a on najednou povídá, pane Král, mohl byste se kousek uhnout od toho monitoru? A já se ptám proč jako a on na to, že se musí přece vidět. Prostě shledávám, jak ta vidina být přes noc hvězdou nakazila hrozně moc lidí a vytratila se skutečná originalita, výjimečnost a skutečný talent už není tím nejdůležitějším.”
Ivan Král o Iggy Popovi:
„Z něj, když přišel, sršelo tolik energie, že bylo zjevné, že ten člověk je prostě nenapodobitelný originál. Čas od času se potkáváme, plácneme si „high five“ a vzájemně si jeden druhého dobíráme řečmi o tom, jak skvěle na svůj věk vypadáme. Ona je to trochu ironie, ale Iggy opravdu jakoby nestárnul. Iggy Pop si vždycky dělal, co chtěl, a vždy mu bylo odpuštěno. Já jsem ho chtěl ze začátku pořád nějak intuitivně a dost naivně zachraňovat, asi jsem měl strach, aby mi nakonec nezemřel v náručí, obrazně i doslova řečeno. Dával jsem mu dohromady stále dokola nové kapely, hledal nové hudebníky a oni tomu stylu života propadli téměř okamžitě. Snažili se ho ve všem napodobovat, ale neuvědomovali si, že nejsou jako on. Mockrát jsem přemýšlel nad tím, čím to je, že je jakoby nezničitelný. On třeba každý večer vypil láhev whisky a pak se dožadoval spousty kokainu. Jenže pak vylezl na pódium a všechno to ze sebe vypotil. Jeho koncerty byly tak intenzivní, že mu alkohol a drogy jen tělem prošly. On je anomálie, neexistuje žádné logické zdůvodnění toho, proč je pořád na světě a navíc ze sebe pořád dokáže vydávat tolik energie.”
Ivan Král o Jiřím Suchém:
„On mi připomíná moje mládí. Pro mě je pan Suchý pravá česká ikona, ani to nedokážu dost přesně vyjádřit, jak moc si ho vážím a co pro mě znamená!“
Ivan Král o Lucii:
„Ona to není kapela pro současnou generaci mladých kolem dvaceti let, ti mají svojí hudbu. Ale zasáhli hluboko ten devadesátkový entuziasmus, tehdejší doba byla jiná, optimistická a oni k ní měli co říct, protože vyšli jako lidi ze stejného marasmu. Proto tak strašně David Koller nenávidí komunisty a proto byly jejich písně tak brilantně autentické a oslovovaly. A dodnes mají sílu oslovovat, jen těžko říct, jestli je na to kde navázat a pokračovat.”
Kay Buriánek
