Pět statných a mladých příslušníků SS vyrostlých z vědeckého prostředí strávilo přes jeden rok putováním po „střeše světa“ za honbou po „pravých a původních Árijcích“. Jejich cesta však možná měla i postranní důvod…
Celá expedice se konala těsně na sklonku války od května 1938 do srpna 1939 pod vedením uznávaného zoologa, tehdy dvacetiosmiletého Ernsta Schäfera, za velké podpory Heinricha Himmlera a jeho výzkumného ústavu Ahnenerbe (Dědictví předků).
Ahnenerbe se snažil doložit nacistické rasistické teorie o původu a nadřazenosti Árijců – expedice na „střechu světa“ tak zřejmě měla zjistit, zda byl Tibet skutečnou kolébkou čistokrevné árijské rasy. Opravdový účel celé expedice však nebyl nikdy zcela objasněn.
Tajné varování z pera ministra propagandy Josepha Goebblese pro německé noviny z roku 1940 upozorňuje, že: „Hlavní úkol celé tibetské expedice byl politické a vojenské povahy a neměl toliko dočinění s vyřešením vědeckých otázek,“ s dodatkem, že detaily nemohou být prozrazeny.
Snímek z expedice.
Ať už byl účel jakýkoliv, členové expedice geofyzik Karl Wienert, technik Edmund Geer, fotograf/entomolog Ernst Krause a antropolog/etnolog Bruno Beger (který později v koncentračním táboře Osvětimi vytvářel sbírky lebek Středoasiatů Židů, jež si vybral ještě za živa) přivezli zpátky do Německa bohatou zásobu materiálů ke studiu.
Do třetí říše dorazilo na dva tisíce fotografií, vzorky rostlin, živých i mrtvých živočichů, zeměměřičské a antropologické údaje včetně rozměru lebek Tibeťanů, jež měly posloužit jako důkaz pseudovědecké teorie o předcích Árijců.
Expediční zápisky vyšly až po skončení války, roku 1950, bez kloudného závěru. Přeživší fotografie zachycují například i bizarní setkání tibetských vůdců a nacistických vědců pod hákovým křížem a symboly SS. Krom oněch prazvláštních momentů však díky nim můžeme vidět i světu čerstvě se otevírající brány izolovaného Tibetu.
Jan Králík
