Jedinečné snímky z kdysi legálního drogového nebe (nebo snad pekla?) ukazují návštěvníky napříč společností a národnostmi, kteří pospolu usínali na měkkých divanech ve snaze zapomenout na každodenní realitu. Od oněch časů stále trvá nevyhraná válka proti drogám.
Opiová doupata v západním světě prvně vykvetla v čínské čtvrti amerického San Francisca okolo poloviny 19. století. Mnozí čínští imigranti stěhující se v časech zlaté horečky za prací do USA si s sebou přivezli i svou lásku pro opium. Netrvalo dlouho a zcela nová droga si rychle podmanila i Američany.
Doupata plná opiové mlhy začala růst jako houby po dešti a s ním i závislost mnoha lidí z nejnižších i nejvyšších vrstev společnosti. Celému byznysu samozřejmě velmi napomáhal legální status omamné drogy. To se změnilo až se zákonem z roku 1875 zakazujícím kouření opia v opiových doupatech s odůvodněním, že „mnoho žen a mladých dívek stejně jako mladých mužů z dobrých rodin jsou lákáni k návštěvám čínských opiových doupat, kde jsou následně morálně i jinak zničeni.“
Pocit opojné euforie, klidu, bez starostí, bolestí a následných pár hodin tvrdého, téměř dětského spánku přitahoval mnohé. Trpělivost amerického Kongresu vyprchala roku 1909, kdy bylo zakázáno nejen importování opia, ale zároveň jeho přechovávání a užívání – to se však kupodivu nevztahovalo na lékařské opium, hojně užívané bílými Američany. Zákon tak byl motivován nejen bojem proti drogám, ale i celkovou protičínskou náladou tehdejší doby.
Mezitím se móda opiových doupat, často skrytých ve sklepeních čínských prádelen, s pohodlnými divany, polštáři, ponurou atmosférou a příjemnou společností, hojně rozšířila napříč New Yorkem, Kanadou, Francií a Londýnem. V San Franciscu nebylo neobvyklé na nějaké narazit ještě po druhé světové válce – poslední nelegální byl zavřen v New Yorku roku 1957.
Jan Králík