Mánie se rychle rozšířila od jedné tanečnice přes desítky az po stovky dalších „posedlých“ obětí, které v uvěznění svých tanečních pohybů zoufale volaly o pomoc. Tehdejší autority se záhadný „mor“ rozhodly vyřešit poněkud kontraproduktivním způsobem.
Taneční mánii rozpoutala svými ladnými pohyby jakási madam Troffea jednoho červencového dne roku 1518. Ve štrasburských ulicích tancovala své sólo bez přestání několik dní a za týden se k tanečnici připojilo dalších 34 lidí. O měsíc později bylo tancem „nakaženo“ na 400 obětí, především žen.
Nekontrolovatelná touha po tanci zcela pohltila své oběti, které v momentech, kdy jim to posedlost dovolila, bědovaly nad svým stavem a prosily o pomoc. Ti slabší brzy padali k zemi vyčerpáním, někteří zemřeli na infarkt nebo mrtvici a několika se stalo osudným právě ono vysílení.
Městská rada se k situaci postavila poněkud překvapivě. Dospěla k závěru, že k uzdravení takto postiženého člověka je zapotřebí ještě více tance. Vyčlenila tak několik hal jenom pro tento účel, najala muzikanty hrající na píšťaly a bubny, postavila pódium a dokonce zaměstnala profesionální tanečníky, jež měli za úkol nemocné držet stále na nohou. Rozhodnutí se ukázalo být katastrofální. Přidání hudby a tančení na veřejných místech „nakazilo“ ještě více lidí.
Štrasburský taneční mor nebyl prvním svého druhu, ale zato byl jedním z posledních a zároveň nejlépe zdokumentovaným – objevuje se v lékařských poznámkách, kázáních, místních i regionálních kronikách i v poznámkách městské rady Štrasburku, který tehdy patřil ke Svaté říši římské.
K vysvětlení se nabízí několik teorií, včetně nevědomého pozření psychoaktivní plísně rostoucí na žitných zrnech, ale nejpravděpodobnější je vypuknutí masové hysterie v nelehkých časech středověkého města. Onoho roku totiž Štrasburk zastihl hladomor a mnoho různých nemocí. Pověrčiví obyvatelé, již tak na pokraji šílenosti z nejistého zítřka, propadli víře v moc sv. Víta (mimo jiné patrona tanečníků), který dle nich dokázal seslat na člověka posedlost příšerným kompulzivním tancem.
Jan Králík
