V obavách z koronaviru se v mnoha zemích lidé potýkají nejen s nedostatkem roušek, respirátorů či antibakteriálních gelů, ale i toaletního papíru, rychle mizícího z regálů obchodů. Je tomu přitom teprve 130 let, co se stal v západním světě každodenní nezbytností, přesto už si lidstvo několikrát prošlo „toaleťákovým“ šílenstvím. Čím si tedy naši předci vlastně utírali intimní partie v minulosti?
V lidech se spolu s korona panikou probudila touha shromažďovat veverčí zásoby toaletního papíru. Hrůzostrašnou představou o nedostatku toaletního papíru trpí hlavně USA a Austrálie. Přitom právě těmto zemím nouze o toaletní papír pravděpodobně nehrozí – USA masově vyrábí „toaleťák“ už od 19. století a „zlaté časy“ produkce této hygienické potřeby od té doby v Americe neklesly. Nejedná se tedy o dováženou komoditu, které by s omezeními kvůli koronaviru mohl být nedostatek.
Není tomu poprvé a zřejmě ani naposled – podobná „toaleťáková“ panika vznikla v USA roku 1973 kvůli špatně pochopené a přehnané zprávě o jeho snížené produkci. U nás se zas skrze nedostatek toaletního papíru poukázalo na další z četných trhlin (eufemisticky řečeno) komunistického režimu, když roku 1988 vyhořely Harmanecké papírny a Československo se tehdy opravdu potýkalo s toaletní apokalypsou.
Bylo tomu tak i o pár desetiletí dříve, když se na pražském Majálesu roku 1967 provolávalo heslo odkazující na nedostatek „toaleťáku“ mezi mladými studenty: „Chceš-li býti správným Čechem, utírej si p*del mechem!“ Tím se dostáváme k tomu, jak se to tedy tenkrát, v oněch temných toaletních časech, vlastně utírávalo, když toaletní rolovaný papír, jak ho známe a používáme dnes, byl patentován až v 90. letech 19. století v USA.
V Číně si zadní partie utírali jakýmsi toaletním papírem už v 6. stoletím po Kristu a ve 14. století v jedné z provincií začali s jeho masovou produkcí. V starověkém Římě zas používali sdílenou mořskou houbu na tyči uloženou v kýblu se slanou vodou nebo octem. Všude jinde se zadnice utírala tím, co vhodného bylo v dané oblasti po ruce. Bohatší lidé se čistili vlnou, krajkou nebo konopnou látkou. Chudší zas prostě kálili do řek nebo sáhli po všemožných materiálech, jako jsou kameny, dřevo, tráva, jehličí, sníh, mech, písek, slupky od ovoce a tak dále a tak dále. V Asii se zas používali na odstranění exkrementů dřevěné tyčky.
Fantazii se zkrátka při utírání řiti meze nekladou – toho je asi nejznámějším příkladem román Francoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel, kde Gargantua přemýšlí nad různými způsoby takového požitkářského utření. Papírové ubrousky ze svých možností zcela vyloučí a přednost dá jemně opeřenému husímu krku.
Jan Králík
