Farizejství bohaté ekologické organizace se velmi dobře ukazuje na jejím přístupu ke sponzorování hudebních festivalů v Česku. Zatímco na některé pořádají štvavé kampaně, protože se konají pod patronátem firem znečišťujících ovzduší, jiné, daleko větší a vyhlášenější akce nechávají na pokoji, přestože je také sponzorují ‚nečisté‘ společnosti.
Pan Hostivít Hušek z Kutné Hory nepřispěl v roce 1864 na stavbu Národního divadla hotovostí, ale věnoval k prodeji 60 výtisků své knihy „Poučení o škodném hmyzu na řípě buráku“. Knihu sám napsal, v tiskárně Dra. E. Grégra vytiskl a vlastním nákladem vydal. Jeden výtisk se prodával za 20 krejcarů. Rovnice je jednoduchá: 60 x 20 = 1200 krejcarů. Jeden zlatý = 100 krejcarů. Hostivít Hušek tedy věnoval na stavbu Národního divadla částku 12 zlatých. Pro bližší představu – roční plat úředníka byl v té době kolem 300 zlatých, celodenní mzda zedníka asi 1 zlatý a 3 krejcary.
Pan Hušek tedy nevěnoval na kulturu zrovna málo, přesto to bylo jen zrníčko polétavého prachu v celkové sumě 3 204 129 zlatých, která byla vyplacena za stavbu nejslavnějšího českého divadla. Bez velkých sponzorů z řad české i německé šlechty, císařské rodiny, uhlobaronů a dalších průmyslníků české i německé národnosti by pražské Národní divadlo nikdy nebylo postaveno. Jen sám císař František Josef I. a jeho rodina přispěli svým milým Čechům částkou 26 tisíc zlatých, kníže Lobkowicz věnoval 6300 zlatých, město Vídeň 5620 zlatých, pivovar v Plzni přidal 5000 zlatých atd. Stavbu finančně podporovali jednotlivci, obce, korporace, spolky, měšťané, šlechta i prostí lidé, a to české, německé i židovské národnosti. Přesto se zvláště po roce 1918 realita překroutila natolik, že si i dnes většina lidí myslí, že Národní divadlo bylo postaveno výhradně ze sbírek prostého českého lidu.
Už tehdy se bohužel objevovaly komentáře, především v českém nacionalistickém tisku, že by se neměly přijímat dary od německých podnikatelů a institucí, stejně jako od židovských obchodníků a bankéřů. Stupidní úvaha o poskvrněnosti české národní budovy penězi ‚Nečechů‘ sice dnes budí úsměv, ale ten přejde, když si uvědomíme, že každá společnost, pokud nemá vnějšího nepřítele, si hledá toho vnitřního, vůči kterému se může vymezovat. Takový nepřítel musí být nejlépe konkrétní a jasně definovaný, nemůže to být beztvará velkofirma nebo organizace. Ideální je nepřítel z masa a kostí – do kterého se dá dobře trefovat, dnes zvláště snadno z pohodlí anonymity sociálních sítí.
Vzpomínáte si například na festival Praha žije hudbou, který se konal před měsícem? Jedním z největších sponzorů byla firma Sev.en Energy, jejímž hlavním majitelem je průmyslník Pavel Tykač. Právě z něho si udělala bohatá nezisková nátlaková organizace Greenpeace hlavního nepřítele. A dodejme, že i iracionálního. Iracionálního proto, že v desítce největších českých znečišťovatelů ovzduší je pět elektráren společnosti ČEZ, dále podniky Sokolovské uhelné, Třineckých železáren, ostravská ArcelorMittal, severočeský Unipetrol a právě chvaletická elektrárna Pavla Tykače. Ovšem útočit třeba na ČEZ, který vlastní ze 70 % nehmatatelné Ministerstvo financí (a jedním z jeho drobných akcionářů jsou i členové české pobočky Greenpeace) nebo na vzdálenou lucemburskou společnost ArcelorMittal nikdy nepřitáhne tolik mediální pozornosti jako ostřelování konkrétního českého vlastníka.
Sugestivní koláž ze stránky Greenpeace k festivalu Praha žije hudbou
Greenpeace se tímto postupem zesměšňují a podřezávají si vlastní větev svými selektivními argumenty. Mnohem více by zaujali postojem „padni komu padni“ než touto personifikací viníka změny klimatu. Před měsícem na svém facebooku Greenpeace psalo, že „Pavel Tykač a jeho Sev.en Energy vydělává na vašem zdraví a chce se vykoupit tím, že dnes přihodí buskerům něco do klobouku. Kultura v současné situaci potřebuje podporu, ne ale formou legitimizace společnosti, která soustavně ničí přírodu a klima v době, kdy je planeta nejkřehčí.“
Pokrytecký farizejský postoj Greenpeace se zábavně projevuje právě v těchto dnech, kdy se v Ostravě koná NeFestival Colours of Ostrava s hvězdami jako je The Killers, Youssou N’dour, Kapitán Demo, PSH, Vladimír Mišík aj. Hlavním partnerem je totiž jeden z největších znečišťovatelů ovzduší, hutnická firma Liberty, vlastněná ze 100 % společností ArcelorMittal. Podobně Greenpeace mlčí při festivalech, jako jsou Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, Rock for Churchill nebo Festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kde je největší český producent skleníkových plynů firma ČEZ hlavním sponzorem.
Je v pořádku a chvályhodné, že enviromentální hnutí Greenpeace upozorňuje na ekologické problémy a přichází s alternativním řešením. Jeho důvěryhodnosti by ovšem prospělo, kdyby si selektivně nevytvářelo vnitřního nepřítele, ale bylo kritické ke všem bez ohledu na národnost, velikost a bohatství. Takto to vypadá, že pravdu mají zlí jazykové, kteří tvrdí, že Greenpeace drží basu s tím, kdo je jeho utajeným sponzorem, a spustí povyk tam, kde se otevřené peněženky nedočká. Greenpeace by v dnešní, pro hudební festivaly tolik složité situaci udělalo nejlépe, kdyby těch pár zbylých sponzorů kultury svými zlostnými výpady neodhánělo, ale naopak je vyzývalo k ještě větší štědrosti. Nebo kdyby po vzoru Hostivíta Huška z Kutné Hory festivalům věnovalo 60 knih s návodem, jak si postavit větrnou elektrárnu, která by mohla v noci napájet elektrické kytary. Pokud bude ovšem foukat vítr.
Jiří Vrátný
