Létají šedesát let a celou dobu patří ke světové špičce. Měnili názvy, letadla i piloty, ale podstata zůstává už tři generace stejná. Chrudimská čtyřka, Box trenér, Skybox, Flying Bulls Aerobatic Team. Různá pojmenování stejného fenoménu: špičkové letecké akrobacie.
Uháníte po dálnici v luxusním sportovním voze. Na tachometru 300 za hodinu. Za vámi, či vedle vás, tři vaši kamarádi jedoucí ve stejných autech stejnou rychlostí. Rozestup mezi nárazníky činí dva metry. Každá chyba je fatální. A teď si místo dálnice představte horskou dráhu. Stejná rychlost, stejné rozestupy, mnohem víc možností a žádný prostor pro chybu. Denní chleba akrobatických pilotů. Třeba těch z Flying Bulls Aerobatics Team, těch, co jsou nejlepší na světě.
Jsou to zvláštní lidé. Vyhledávají situace, jimž se jiní vyhýbají. Ožívají tam, kde jiní odpadají. Jsou v klidu, když jiní trnou v úžasu. Tvrdí vám, že si „prostě zvyknete“ a když s nimi chcete udělat rozhovor, nemají čas, protože „lítají po úřadech“. Ano, i piloti tančící na hraně žiletky, musí chodit na poštu. Jinak jsou ale pořád ve vzduchu. Už šedesát let.
Ten příběh začal v Chrudimi v roce 1960. Tehdy se začal formovat tým pilotů, pro které se záhy vžilo označení Chrudimská čtyřka. Pojmenování, které velmi rychle vešlo do povědomí československé i světové veřejnosti. Z prostého důvodu. Byli opravdu dobří.
V Československu neměl tým vedený pilotem Jiřím Tlustým konkurenci, jak se ukázalo na neoficiálním mistrovství republiky, jež mělo určit skupinu pro zahraniční reprezentaci. „Naučili jsme se jako jediní půlvýkrut a obrácený půlpřemet a tím jsme to vyhráli. A začali jsme jezdit do světa,” vzpomíná Jiří Tlustý na začátky týmu, který vedl víc než čtyřicet let. Když poprvé vyletěli za hranice, ve složení Jiří Tlustý, Božej Struž, Antonín Klimenda, Ladislav Bezák, teprve se rozkoukávali, ale byl to jen krátký průzkum bojem, záhy obrácený v sérii úspěchů. „Poprvé jsme byli v Rakousku, ve Welsu. A v Rakousku byli i Rusové a ti letěli zrcadlový let, ale docela daleko od sebe. A Struž říká: „Ty jsou tak daleko od sebe, že bychom se tam vešli ještě mezi ně.“
A jak řekli, tak udělali. Tlustý se Stružem trénovali zrcadlový let tak intenzivně, že vzdálenost mezi letadly se brzy začala blížit nule. „Odborníci nám totiž řekli, že když v zrcadle poletíme moc blízko sebe, tak se letadla přisajou a už nejdou od sebe. Není to pravda! Zkoušeli jsme to tak dlouho, až jsme si vzájemně odřeli letadla. Ale pak jsme byli nejlepší!“ směje se i po letech Tlustý.
A nejlepší opravdu byli. Střídali jednu air show za druhou, byli zváni na nejprestižnější letecké akce a všude udivovali souhrou, technikou i náročností akrobatických prvků. Za časů socialismu se z Chrudimské čtyřky stal výborný vývozní artikl. Samozřejmě pod stálým dozorem bdělé Státní bezpečnosti. „Kdykoliv jsme letěli na Západ, vždycky s námi jel fízl. Jednou s námi do Německa, do Karlsruhe, poslali jednoho jako tlumočníka a on neuměl německy! A navíc, vedle letiště, kde se závodilo, přes silnici, bylo skladiště zbraní a ten fízl po mně chtěl, abych nad to skladiště letěl, na zádech, tak aby on mohl fotit. Samozřejmě jsem to odmítnul a fízl mi vyhrožoval: Tak jste dolítal, soudruhu! Tak jsem si šel stěžovat do kachlíkárny, na ministerstvo vnitra, vyprávěl jsem to tam nějakýmu šéfovi a ten říkal: Pane Tlustý – pane, žádný soudruhu – pane Tlustý, já vám můžu slíbit, že už se to nebude opakovat. A opravdu, už s námi nikdo nikdy nejel. Od tajnejch byl pokoj,“ líčí Tlustý. Tlustému ostatně nepomáhal ani fakt, že přes nátlak soudruhů ze Svazarmu – Svazu pro spolupráci s armádou – který měl Chrudimskou čtyřku „pod palcem“, nikdy nevstoupil do komunistické strany a byl vždy ochotný hádat se s funkcionáři. Ti tak měli opravdu těžké spaní: na jedné straně výdělečný podnik, který z každé letecké přehlídky vozil odměny v tvrdé měně, na druhé straně tvrdohlavý šéf, Jiří Tlustý, který soudruhům rozhodně nešel na ruku. Nakonec zvítězila stranická disciplína a Svazarm začal pilotům systematicky ztrpčovat život. Soudruzi nenalezli odvahu k přímému zákazu úspěšné skupiny, tak zvolili salámovou metodu, tu nebyl benzín, tu nebyla letadla a vše se stupňovalo do té míry, že skupina byla nucena v roce 1982 přerušit činnost.
K jejímu obnovení došlo až po listopadu 1989, kdy Svazarm vystřídala podpora soukromých firem. „Nejdřív jsme lítali pod družstvem Unimax, ty nám koupili eroplány, ale jejich obchodní náměstek tomu nerozuměl a neměl pro nás pochopení. Pod Unimaxem jsme vystoupili na jediném leteckém dnu a zas byl konec. Pak přišel nějaký pan Michek a nabídnul nám, ať lítáme pro něj. My na to, že nemáme letadla. A on nám nabídl, že nám je koupí. Takhle jsme se dostali k novým padesátkám (letoun Zlín Z – 50LX) a začali používat nové jméno SKY BOX.“
Začala nová kapitola, ovšem se starým obsahem, Tlustého tým totiž nadále mezi akrobaty vládl: „Jakmile udělali soutěže pro skupiny /v r. 1999/, tak jsme je začali suverénně všechny vyhrávat. Pamatuju si, jak mě rozhodčí z Austrálie pozval na frťana a říká: Pane Tlustý, dokud vy budete vedoucí skupiny, nikdo nemá šanci… A měl pravdu, vyhráli jsme všechno, čeho jsme se zúčastnili. Dvakrát v Číně Grandprix, jednou v Japonsku, naposledy v Brně… Čtyři zlatý medaile.
V roce 1999 taky skupina zaznamenala světový unikát, když její piloti jako první – a dosud jediní – prolétli ve formaci zvané „štafle“ 24 metrů širokou čínskou jeskyni Tianmen, a to za pozornosti milionů diváků po celém světě.
To už se ale éra Jiřího Tlustého, který je ročník 1935, chýlila ke konci a Tlustý sám v roce 2001 – ve věku více než požehnaném – předal žezlo. Skupina pak létala ve složení Jiří Saller, Daniel Polonec, Jiří Vepřek a Radka Máchová, přičemž vedoucí byla posledně jmenovaná.
V roce 2013 pak do skupiny – zatím ve dvojici – nakoukl Stanislav Čejka, „v civilu“ pilot stíhačky Gripen. V roce 2014 skupina „přezbrojila“ na letadla Extreme a od roku 2015 ji Stanislav Čejka vede. Opět se světovými úspěchy, což vede k jednoduché otázce: existuje cosi jako česká pilotní škola?
„Nelze říct, že existuje něco jako škola, nebo předávání zkušeností po generace, ale letectví tu má velkou historii a velkou tradici a věnuje se mu spousta lidí. Když se podíváte, kolik máme malých, sportovních letišť, tak ta hustota je extrémní oproti jiným státům. A když se létáním zabývá takové množství lidí, tak je větší šance, že se mezi nima najde někdo špičkový,“ odpovídá Stanislav Čejka poté, co konečně „dolítal po úřadech“ a má chvíli času odpovídat na otázky.
Sám chtěl být pilotem od malička, Sky box viděl létat už jako kluk a o Jiřím Tlustém slýchával hotové legendy. „Jirka je vypravěč, každou historku umí podat. Ale to, že o sebe se Stružem škrtali směrovkami, je pravda. U Zlínu 50 to bylo tak, že ten, kdo byl na zádech, musel mít větší úhel náběhu než Extreme. Takže jeho poloha byla taková, že byl ocasem trošku dolů a vrtulí nahoru. Extreme letí víc rovně, takže pokud by se měl ťuknout směrovkou, tak se dotkne i vrtulí, a to už by byl problém. Takže v našem případě už to blíž opravdu nejde…“ směje se, když z něj tahám stejně šťavnaté historky, jakými mě oblažil Jiří Tlustý.
Dnes čtyřka Stanislava Čejky létá pod názvem Flying Bulls Aerobatics Team. Nový název ale nic nemění na podstatě. Odpověď na otázku, jaké je postavení týmu ve světové konkurenci, je už šedesát let stejná: „Tím, že se snažíme pořád vymýšlet nové prvky, a teď se nechci chvástat, hrajeme celkem prim. Prvky, které lítáme, nikdo jiný na světě nelítá. Vertikální půlvýkrut, tlačené prvky, tlačené přemety se změnou směru o devadesát stupňů, nebo dvojité štafle, přemet z dvojitých štaflí, to jsou prvky, které nikdo jiný nelítá… Snažíme se být neustále krok, spíš dva před ostatníma,“ konstatuje Čejka.
A už nedočkavě vyhlíží zářijový termín oslavy šedesáti let trvání skupiny. Na letišti v Jaroměři proběhne velká show za přítomnosti současných i bývalých pilotů. Bude se vzpomínat, trumfovat historkami, chlubit se a chválit, samozřejmě oprávněně. A taky se bude plánovat. V tom má Stanislav Čejka jasno: „Jsme v nejlepších letech, a máme velké cíle, protože víme, že můžeme být ještě lepší…“
A o tom po šedesáti let tradice nikdo nepochybuje.
