Boj o vodu. Písku se nenapijeme. Štěrkem žízeň neuhasíš. Takhle emotivní hesla zaznívají v současnosti na Hodonínsku. Pokud čekáte, že v blízkosti údajně ohroženého vodního zdroje Bzenec-komplex má vyrůst hliníkárna, chemička nebo gumárna, budete zklamáni. Mezi Uherským Ostrohem a Moravským Pískem je v plánu otevření obyčejné pískovny, jakých jsou jen na Moravě desítky. Dlouhodobá mediální masáž však udělala své. Obyvatelé jsou vyděšení a někteří už možná podléhají dojmu, že když úřady povolí těžbu, kohoutková voda se jim automaticky zbarví dohněda… A tak podepisují petice, pořádají protestní pochody a podávají žaloby. Jaká je však věcná podstata kauzy? Je skutečně pískovna v blízkosti jímacího zdroje něco tak nezvyklého a nepatřičného?
Málokdo to ví, ale za zásoby štěrkopísku vděčíme tání ledovců. Dnes už je to těžko představitelné, ale byly doby, kdy Labe či Morava tekly jako Mississippi. Vymílaly břehy a v jejich nivách se hromadily kamínky různých velikostí – od oblázků po zrnka písku. Tolik na vysvětlenou, proč se písek a štěrk těží výhradně v povodí větších řek a ne někde na souši, daleko od vody.
S lokalizací zdrojů pitné vody na území České republiky je to poněkud složitější, obecně však platí, že i zde hraje důležitou roli voda povrchová. Dle informací Sdružení oboru vodovodů a kanalizací dokonce reprezentuje více než polovinu vodních zdrojů. Pro podzemní vodu, která je z pochopitelných důvodů preferovaná, pak mohou řeky a jezera představovat významnou podporu, a to právě díky přirozené „filtraci“ přes usazené štěrkopísky.
Z výše uvedeného vyplývá závěr, který možná leckoho překvapí: Pískovny často fungují v přirozené symbióze právě s vodárenstvím.
Příkladem je lokalita Kluk u Poděbrad. Jen několik set metrů od dosud aktivní pískovny jsou jímací vrty, které zásobují pitnou vodou celé Nymbursko. Vodárně tato konfigurace nejen že neubližuje, ale vyloženě prospívá, protože těžební jezero zvyšuje vydatnost a stabilitu vodního zdroje, a dokonce i jeho kvalitu. Voda se totiž pročistí právě průsakem přes štěrkopísky.
Je pikantní, že vztahem mezi těžbou písku a vodárenským jímáním vyniká právě povodí Moravy, do nějž spadá i vodní zdroj Bzenec-komplex a ložisko u Uherského Ostrohu. Vždyť všech sedm hlavních vodárenských soustav zde bylo vybudováno v sousedství štěrkoven!
Vzhledem k vypjatým „bojům o vodu“ neuškodí podívat se na ně trochu detailněji.
Nejzajímavějším parametrem je vzdálenost těžebního jezera od jímacích studní. V lokalitě Březce je to 240 m, v Hulíně 190 m a v Moravičanech 60 m. Pro srovnání: v případě Uherského Ostrohu je to 620 m! V dalších čtyřech lokalitách (Tovačov, Kvasice, Ostrožská Nová Ves, Moravská Nová Ves) se pitná voda dokonce čerpá přímo z těžebních jezer.
Všude se přitom využívá stejného principu – voda směřuje do úpravny čistší díky tomu, že proteče přes štěrkopísky. Nikdy jste o tom neslyšeli, nikde se o tom příliš nemluví, protože v tom dlouhodobě nikdo nevidí žádný problém. Jen v jednom případě to zjevně problém je.
Odpůrci těžby často argumentují tím, že lokalita u Uherského Ostrohu leží v záplavové oblasti. To je ovšem zhruba stejně úderné jako tvrzení, že jogurt obsahuje mléko. Kluk, Březce, Hulín, Moravičany, Tovačov, Kvasice, Ostrožská Nová Ves i Moravská Nová Ves spadají do záplavových území pochopitelně také. Důležité je, že dle dlouhodobého monitoringu nebyl zaznamenán případ, kdy by těžba měla nepříznivý vliv na kvalitu či množství podzemních vod.
Lze si samozřejmě představit situaci, kdy přijde pětsetletá voda, spláchne hnojiva a postřiky z polí a znečišťující látky z chemiček a průmyslové výroby a kontaminuje otevřené těžební jezero. Jde o katastrofický scénář na úrovni celostátního blackoutu, vyloučit jej však určitě nelze. I v takovém případě by ovšem měly odolat lokality, které čerpají pitnou vodu z vrtů a ne přímo z jezer – tedy i Bzenec-komplex.
Při ochraně přírody se často argumentuje principem předběžné opatrnosti. Bylo by zajímavé sledovat, jak by to vypadalo, kdybychom jej uplatnili důsledně právě v otázce ochrany vody. Výše uvedené riziko zaplavení zcela určitě hrozí u všech vyjmenovaných lokalit, ať už v povodí Moravy či Labe. Jediným spolehlivým způsobem, jak ochránit vodní zdroje, je tedy plošně zakázat těžbu štěrkopísku v jejich blízkosti. Což by fakticky znamenalo okamžitě odepsat většinu těžitelných zásob, a ideálně zakázat písek jako takový (i na pískovištích).
Na závěr pohled z druhé strany. Geologové již v současnosti varují před stavební surovinovou krizí a kritickým nedostatkem písku i kameniva. Stará ložiska se dotěžují a nová se neotevírají, protože se potýkají s podobnými problémy jako záměr u Uherského Ostrohu. Tento přístup přitom české vodě nijak nepomáhá, jen nás připravuje o druhou nejvyužívanější přírodní komoditu v mylné představě, že zachraňujeme tu první.
Pokud máme skutečně obavy o vodu, řešme reálné problémy a volme osvědčená řešení. Česká republika již mnoho let čelí suchu, ovšem ani tak ne kvůli nedostatku srážek, jako kvůli jejich nerovnoměrnému rozložení a kvůli ztrátě schopnosti udržet vodu v krajině. Třicet let se tu dělalo vše pro to, aby voda odtékala pryč. Nyní je tedy třeba budovat retenční nádrže a dešťové kanalizace, vracet do přírody mokřady a remízky. Vyhloubit tůně a zakládat rybníčky. Navracet napřímené toky řek do přirozených meandrů. Zvyšovat podíl zeleně v krajině. A taky transformovat zemědělství na tradičnější tuzemské plodiny (obiloviny) místo všudypřítomné řepky.
Druhá možnost je podepsat petici, jít si stoupnout s cedulí do „pochodu za vodu“ a podat pár žalob. Co byste si vybrali vy?
Jiří Vrátný
