Jejich zvláštní chování podivovalo okolí. Nerozlučitelná jednovaječná dvojčata nedokázala žít normálně pospolu, ale ani bez sebe. Vše skončilo až smrtí jedné ze sester.
June a Jennifer Gibbonsovy se narodily ve vojenské nemocnici v Jemenu, kam byl převelen otec dívek pracující pro britskou Royal Air Force, 11. května roku 1963. Jakmile dívky dorostly věku, kdy ostatní děti začínají mluvit, bylo matce Glorii a otci Aubreymu jasné, že něco zřejmě není zcela v pořádku.
Kromě toho, že byly June s Jennifer absolutně nerozlučitelné, odmítaly komunikovat se svým okolím. Mluvily jen mezi sebou a to ještě pomocí vlastního smyšleného jazyka, angličtinu naopak téměř neovládaly. Dívky vešly ve svém okolí ve známost jako „tichá dvojčata“.
Na základní škole se pro svůj barbadoský původ a zvláštní chování (dívky například neustále kopírovaly pohyby té druhé, „měnily“ si svá těla, při jídle dělaly extrémně pomalé pohyby apod.) staly terčem nemilosrdné šikany – jejich neoddělitelnost se tak ještě prohloubila. Prazvláštního chování dvojčat si v rámci návštěvy školy roku 1974 všiml medik John Rees a přesvědčil Gibbonsovi, aby dívky docházely na terapii. Marně – June a Jennifer neustále odmítaly komunikovat s kýmkoliv jiným (jedinou výjimkou se stala jejich mladší sestra).
Lékaři dospěli k radikálnímu řešení – sestry rozdělit, aby se vymanily z vlivu, který na sebe navzájem měly, a začaly fungovat jako individua. Každá byla poslána do jiné internátní školy. Zanedlouho se u sester projevily drastické následky jejich odloučení – dívky naprosto přestaly vnímat okolí, několik dní byly schopné ležet v posteli bez hnutí.
Po opětovném shledání se sestry na několik let izolovaly ve svém pokoji. Vytvořily si vlastní svět a hrály velmi promyšlené hry se svými panenkami, později se pustily do psaní. Jejich literatura, kterou se bez úspěchu snažily i publikovat, často nesla společný motiv – zločin.
Právě ke zločinu, posilněné alkoholem nebo drogami, se v teenagerovských letech sestry uchýlily. Vandalismus, zlodějství a žhářství je nakonec stálo pobyt ve vysoce střežené psychiatrické léčebně, ve které zůstaly celých 11 let.
Při nesnesitelném pobytu v léčebně došly, podle pozdější výpovědi jedné z nich, k dohodě, že je nutné, aby jedna z nich zemřela – ta druhá pak může začít mluvit s okolním světem. Jennifer byla tou, jež se rozhodla svůj život pro dobro sestry obětovat.
Roku 1993 při převozu sester do jiného zdravotnického zařízení upadla Jennifer v bezvědomí. O pár chvil později zemřela ve svých 29 letech na nemocničním pokoji. Příčinou úmrtí byla akutní myokarditida – zánět srdeční svaloviny.
June při výslechu skutečně začala komunikovat a o prapodivném chování dvojčat v minulosti se vyjádřila jako o „hře“. Vypověděla, že Jennifer se den před odjezdem chovala poněkud zvláštně a v jeden moment jí sama řekla, že umírá. June viděla sestřinu smrt jako sebeobětování. Dnes žije běžný, plnohodnotný život, bez psychiatrického dohledu.
Jan Králík