Dělnice zaměstnané na přelomu 19. a 20. století za pár peněz v továrnách na výrobu sirek po několika málo letech v krutých pracovních podmínkách „přepadly“ hrozivé zdravotní problémy – za živa se jim začala rozpadat čelist.
V první polovině 19. století výrobci sirek přišli na „úžasný zlepšovák“ – bílý fosfor. Chemický prvek počali přidávat do hlaviček zápalek, zlepšoval totiž vznícení a eliminoval nepříjemný zápach dřívějších sirek. Kromě toho však ničil i bral životy mladých dělnic.
Neustálá inhalace toxických par bílého fosforu totiž u dělnic po pár letech spustila takzvanou „phossy jaw“ – osteonekrózu čelisti. Průměrně po pěti letech od chronického vystavení bílému fosforu se dělnicím (ženy tvořily valnou většinu ze zaměstnanců sirkařských továren, mnohé z nich byly mladší 18 let) spustila krutá bolest nejčastěji dolní čelisti.
Bolest doprovázely abscesy s kožní drenáží zapáchajícího hnisu, po nějaké době zasaženým výrazně disfigurovala čelist, která prakticky hnila za živa. Celých 20 % případů nakonec končilo smrtí. Jedním z možných a často život zachraňujících řešení bylo kompletní odstranění celé dolní čelisti.
Ženy pracující v továrnách se vystavovaly této hrozbě jen za pouhých pár peněz. Pracovaly až 16 hodin v kuse v příšerných podmínkách a za každý malý přestupek či chybu jim bylo za trest strhnuta část výplaty. Nesmělo se mluvit nebo mít špinavé nohy, které byly často „na odiv“, neboť mnohé z dělnic si pořádné boty ani nemohly dovolit.
Roku 1888 tak v Anglii, kde byl problém nejpalčivější, vypukla stávka zápalkových dělnic. K úplnému zákazu používání bílého fosforu v sirkách zde došlo až roku 1910 – v ostatních evropských zemích (ne však v Rakousku-Uhersku) k zákazu došlo již mnohem dříve, k nahrazení fosforu byl například ve Švédsku již roku 1855 použit neškodný červený fosfor.
Poslední z případů „phossy jaw“ zaznamenala právě Británie, která nad problémem dlouho přivírala oči, ještě v 50. letech minulého století.
Jan Králík