Aby se slavný řecký řečník zapsal i do podvědomí budoucích lidí žijících až za několik tisíc let, musel překlenout hned několik překážek – jednou z nich byl i občasný sklon k prokrastinaci.
Budoucí athénský politik, řečník a právník Démosthenés se prý odmalička toužil stát slavným rétorem. V sedmi letech se totiž stal sirotkem a doufal, že až dospěje, získá díky svým přesvědčivým řečnickým schopnostem zpátky dědictví, které mezitím jeho opatrovníci rozhazovali na všechny strany.
Kromě toho byl prý i „delikátní postavy“ – nedostalo se mu tak řádného fyzického tréninku, tolik důležitého pro řeckou společnost. Obratnou řečí a myšlením tak chtěl zastínit slabost vlastního těla.
Ani pro řečnictví však neměl přirozeného nadání. První veřejné vystoupení prý bylo fiaskem. Trpěl vadou řeči, šišlal a drmolil. Do úst si tak vkládal malé kamínky a procvičoval s nimi zřetelnou výslovnost, často před zrcadlem. Pro zesílení hlasu se zas pravidelně pokoušel přednášet před bouřlivým příbojem.
Aby přemohl vlastní nedostatky, rozhodl se věnovat veškerý čas horlivému studiu a zdokonalování se. Ve sklepení domu si dle výpovědi dalšího z velkých Řeků – Plutarcha, zřídil izolovanou studovnu a aby ho nelákal život za jejími zdmi, oholil si půlku hlavy. S prazvláštním účesem se neodvážil vycházet do společnosti a studium tak bylo jeho jedinou náplní dne.
Z Démosthéna se nakonec stal jeden z nejslavnějších řečníků vůbec. Jestliže si dnes mnozí nevybaví jméno této dějinné osoby z 4. století před Kristem, určitě si aspoň vzpomenou na existenci pojmu „filipika“ – ostré polemiky, jehož byl právě Démosthénes, velký protivník Filipa II. Makedonského, původním autorem.
Jan Králík
