Po více jak století překlenoval řeku Temži. Osud však mohutnou strukturu nakonec „zavál“ na zcela jiný kontinent. Z evropského Londýna se totiž elegantní kamenný most dostal přes širý Atlantik až do vyprahlé americké pouště, kde pyšně stojí dodnes.
Slavný London Bridge (ne ikonický zvedací Tower Bridge, jehož mnozí mylně nazývají právě sousedovým jménem „London Bridge“) přemosťuje londýnskou řeku Temži a spojuje městské části Southwark s City na podobném místě již od dob římského impéria.
První most v lokalitě postavili právě Římané nejspíš okolo roku 46 po Kristu. Mnohokrát opravovanou dřevěnou stavbu však čekal na popud krále Ethelreda II. roku 1013 tragický osud – aby rozdělil útočící dánské vojsko, nechal jej spálit. Dřevěný most téměř o století později nahradila kamenná konstrukce, o dlouhých šest set let později však stará stavba přestala vyhovovat požadavkům rychle se měnící doby.
Od prvního výběrového řízení na nový most, jež se konalo roku 1799, uběhlo celých 32 let, než byla za přítomnosti krále Viléma IV. slavnostně otevřena nová mostní konstrukce z dartmoorského kamene dlouhá 283 metrů.
Nový most neměl tak dlouhou londýnskou „kariéru“ jako jeho předchůdci a na počátku 20. století se již volalo po stavbě modernější, vyhovující soudobým dopravním nárokům.
Starý London Bridge okolo roku 1900.
Z „nového“ mostu se tak na konci 60. let minulého století stal most „starý“. Od roku 1967 se už pracovalo na současném London Bridge, dokončeným Johnem Mowlemem roku 1972.
A co se „staronovým“ mostem? Na scénu tehdy přišel zámožný americký podnikatel Robert P. McCulloch, jež celou stavbu roku 1968 zakoupil za tehdy ohromnou sumu 2,5 miliónů dolarů (dalších několik miliónů musel později investovat do samotné rekonstrukce).
Most byl kámen po kameni rozebrán, kusy pečlivě očíslovány, těžké bloky naloženy na loď a odeslány směr Amerika. Přes Panamský průplav se most dostal až do Kalifornie a odtud po souši do arizonského města Lake Havas City, kde byl most zkompletován.
Okolo „starého“ London Bridge, který chvíli stál uprostřed zcela vyprahlé pustiny, se nakonec rozlila voda a postupem času jej obklopila i poněkud bizarní zástavba v „anglickém stylu“. A co Robert P. McCulloch? Ten na bizarní investici, kterou on sám zpočátku nazýval „nejbláznivějším nápadem, co kdy slyšel“, ve finále dokonce i vydělal.
Jan Králík
