Pestrý výběr z veřejných pisoárů měli pánové pařížské společnosti konce 19. století. Odskočit si mohli do obyčejných mušlí nebo do luxusních domečků připomínající spíše luxusní sídlo než městské toalety.
Francouzi dali světu mimo fotografie, aspirinu, ponorky či bagety i pisoár. Roku 1830 v Paříži nainstalovali první veřejné pisoáry na velkých bulvárech ve snaze potlačit veřejné močení v městských ulicích.
Skutečným průkopníkem celého programu se stal Claude-Philibert Barthelot, comte de Rambuteau, který po velké epidemii cholery zmodernizoval pařížskou kanalizaci, v rámci níž po městě vyrostly stovky pisoárů.
Lehké konstrukce falického tvaru s vestavěným vodovodním potrubím tak konečně poskytovaly mužským obyvatelům velkoměsta místo, kam si odskočit se špetkou důstojnosti. Moderní výdobytek si však nemohly dovolit ženy. O instalaci dámských záchodků se sice uvažovalo, ale nakonec z nápadu sešlo – zabíraly by prý totiž příliš místa.
Během největšího „pisoárského“ vrcholu ve 30. letech 20. století zdobilo Paříž na 1230 veřejných mušlí. Roku 1966 pak jejich počet klesl na pouhých 329. V 80. letech zbylé pisoáry počaly nahrazovat unisexové veřejné toalety. Dnes v Paříži přežívá jen jeden.
Jan Králík
