Pod vlajkou organizace Lékaři bez hranic se v prosinci 1971 spojila skupina nadšených lékařů a novinářů. Dali tak vzniknout dvěma hlavním pilířům své práce – léčit a přinášet svědectví. Tato mezinárodní organizace každoročně pomáhá milionům pacientů. Aktuálně má přibližně 500 projektů ve více než 80 zemích světa.
Organizace Lékaři bez hranic už 50 let pomáhá lidem zasaženým válkou, přírodními katastrofami nebo epidemiemi. Kde je vaše pomoc momentálně nejvíce potřeba?
Jako organizace provozujeme přes pět set projektů ve více než osmdesáti zemích. Mezi naše nejvytíženější mise nyní patří Konžská demokratická republika, Jemen nebo Jižní Súdán. Ten v posledních měsících sužují extrémně rozsáhlé povodně. Když jsem se odtamtud před měsícem a půl vrátil, pod vodu bylo asi 37 000 kilometrů čtverečních, což je pro představu plocha zhruba o velikosti poloviny České republiky. Nespočtu lidem vzaly záplavy všechno. Kolem 800 000 jich muselo opustit své domovy. Raketově rostly případy podvyživených dětí i pacientů infikovaných malárií. Bez humanitární pomoci by řada tamních obyvatel neměla žádnou naději na přežití.
Naše práce stojí především na místních lidech
Lékaři bez hranic působí ve více než 80 zemích světa. Kolik lékařů organizace ročně vyšle do těchto oblastí?
Dnes máme přes 60 000 zaměstnanců. Kolem 50 000 z nich jsou místní lidé ze zemí, kde Lékaři bez hranic zasahují; na nich naše práce stojí především. Zhruba další 4 000 tvoří právě mezinárodní zdravotnický a logistický personál vyjíždějící na mise. Zbytek se skládá z kolegyň a kolegů v kancelářích. Ti mají na starosti primárně nábor nových pracovníků, péči o dárce a externí komunikaci.
Vzhledem k celosvětové pandemii se řada států potýká s nedostatkem personálu v nemocnicích. Řešíte podobný problém?
Covid-19 měl dopad na všechny a Lékaři bez hranic nejsou výjimkou. Omezení cestování nám práci zpočátku komplikovalo, podařilo se to ale dobře zvládnout právě díky tomu, že naše projekty stojí hlavně na místních zaměstnancích. Větší problém spočíval spíš v zajištění dostupnosti a následném transportu léků, zdravotnického materiálu a ochranných pomůcek. Těch byl velký nedostatek. Naštěstí i to už se podařilo celkem optimalizovat.
Zájem o humanitární práci u nás kontinuálně roste
Jak velký zájem o spolupráci s Lékaři bez hranic je mezi zdravotníky, případně jinými profesemi v České republice?
Přes českou kancelář každoročně vyjede na mise kolem padesáti lidí. Zájem o humanitární práci u nás kontinuálně roste.
Velká politická a humanitární krize se letos odehrála v Afghánistánu, kde také stále působíte. V čem konkrétně spočívá vaše pomoc na místě?
Projekty stále udržujeme v provinciích Chóst, Herát, Kandahár, Hílmand a Kundúz. Možná bych zde ale vysvětlil jednu věc: Jednotky Spojených Států a NATO nebyly před svým odchodem v žádném slova smyslu garantem bezpečnosti týmů Lékařů bez hranic. My ve válečných konfliktech vždy aplikujeme tzv. vyjednávaný přístup, nikdy nepoužíváme ozbrojenou ochranku a naši přítomnost projednáváme s každou stranou konfliktu, v tomto případě tedy i s hnutím Taliban, aby nám jako neutrálním zdravotníkům garantovaly bezpečné působení v oblasti. Také proto můžeme v Afghánistánu dále pracovat. Nám skutečně nezáleží, na jaké straně fronty působíme. Pacienti jsou pokaždé na obou. Co se týče našich aktivit, věnujeme se tam hlavně traumatologii a ambulantní nebo porodnické péči.
Naše organizace staví na diverzitě
Vybraným Afgháncům, kterých se letos ujala Česká republika, nabídla stipendium vaše alma mater Anglo-Americká Univerzita (AAU). Škola při tom apelovala na to, aby se Česká republika více otevřela světu a příchodu zahraničních studentů a „mozků“. Co na to jako její absolvent říkáte?
Podle mě je to skvělé. Jsem rád, že Anglo-americká univerzita vnímá solidaritu jako hodnotu, kterou je třeba prosazovat, a jde v tomto ohledu příkladem. Myslím, že jedním z důvodů, proč se Lékaři bez hranic dokázali za padesát let své existence vypracovat z malé skupiny nadšených zdravotníků a novinářů na jednoho z největších humanitárních aktérů dneška, je právě náš důraz na diverzitu. Věci nejde posouvat vpřed bez nových pohledů na věc. Pokud se před světem uzavřeme, ublížíme tím jenom sami sobě.
Jak vás studium na AAU připravilo na vaši profesní kariéru? Čeho si ceníte nejvíce?
Když chcete pracovat v mezinárodní organizaci, studium v mezinárodním prostředí je bezpochyby užitečná zkušenost sama o sobě. Nejvíc si dnes ale asi cením přístupu řady mých profesorů, kteří se nás snažili naučit, jak kriticky přemýšlet, spíš než co si máme jako studenti myslet. Zároveň jsem tam poznal celou řadu nesmírně inspirativních lidí a výborných kamarádů.
Co je podstatou projektu Missing maps?
Týmy Lékařů bez hranic často působí v oblastech, pro které neexistují dostatečně podrobné mapy. Bez map přitom není možné plánovat očkovací kampaně, vyhodnocovat zdravotnická data ani provádět epidemiologické analýzy. Proto vznikl projekt Missing Maps, ve kterém společně s dobrovolníky po celém světě vytváříme podle satelitních snímků mapy krizemi ohrožených oblastí. Dobrovolníci z různých zemí tak mohou mapováním na dálku přispět například k aktualizaci map v oblastech postižených nemocemi nebo přírodními katastrofami, ke koordinaci týmů v terénu nebo k plánování zdravotnických aktivit.
Hájit lidskost je naše povinnost
Na financování vašich aktivit se podílí především soukromí dárci. Jak velký zájem registrujete z jejich strany v České republice?
Momentálně zde máme asi 70 000 dárců. Ochota lidí darovat se v České republice poslední roky neustále zvyšuje, což vnímáme jako velkou známku důvěry v naší práci.
Jakým směrem se plánuje organizace Lékaři bez hranic rozvíjet do budoucna?
Podobnou otázku nedávno novináři položili mezinárodnímu prezidentovi Lékařů bez hranic. Odpověděl, že jsme tu jako organizace proto, abychom hájili a bránili lidskost, což je něco, o co se musíme pokoušet neustále. Doufám, že se nám to podaří a budeme zde moct být nadále pro ty, kteří nás potřebují.
Foto: Lékaři bez hranic
