Ve čtvrtek 6. května 1937 došlo k jedné z největších leteckých katastrof historie. Ani ne tak počtem obětí jako svou děsivou impozantností. Jeden z přeživších, Werner Döhner (dnes 89, tehdy 8), se po dlouhé době, teprve před pár lety, odhodlal k tomu, aby se podělil o své vzpomínky a syrovým pohledem dítěte popsal ono katastrofické přistání tehdejší vzducholodní superstar – LZ 129 Hindenburg.
„Kluci, okamžitě mi to dejte,“ přikazuje nám vrchní stevard a napřahuje dlaň. Já a můj bratr Walter klečíme proti sobě, hrajeme si s plechovým tankem. Když s ním rejdíte po koberci, dělá rahtavý kravál jako opravdový německý panzer. A zpod pásů mu srší jiskry! Hermann nám ho nesmlouvavě zabavil, prý abychom to tu všechno nezapálili.
Mně je osm, bráchovi deset. Letíme právě vzducholodí do New Yorku. Spolu s námi skoro celá naše rodina – sestra Irena (té je už čtrnáct), a pak máma s tátou. Máme ještě jednoho bráchu, Kurta, ten je už úplně dospělý, studuje v Německu chemii a má zkoušky, takže s námi nemohl letět.
Naše rodina je zvláštní – táta je sice Němec, narodil se v Erfurtu, ale když mu bylo tolik co dnes Kurtovi, odjel za prací do Mexika, dostal tam občanství a zůstal. Šéfuje jedné německé farmaceutické firmě, která má ředitelství v Ciudad de México. Před Vánoci 1936 ho povolali do Evropy, aby udělal pořádek v německé centrále. Vzal nás všechny s sebou, abychom my děti konečně viděly naše babičky a dědečky, tety a strejdy, sestřenice a batrance. To jsme jeli lodí. Ale když jsme se pak měli na jaře 1937 vracet, koupil lístky na zeppelina. Už s ním jednou letěl a říkal, že si nejen zkrátíme cestu o několik dní, ale budeme mít navíc úchvatný výhled. Máma protestovala, bála se letět, jenže ty (asi dost drahý) lístky už byly koupený.
V domovském vzdušném přístavu Friedrichshafen
V pondělí ráno 3. května se jdeme podívat do frankfurtského „přístavu vzducholodí“. Ta naše, kterou poletíme, je prostě božská. Vše je neskutečně obrovitánské – kola náklaďáků, na kterých stojí, jsou třikrát větší než já. A listy vrtule na zádi jsou ještě větší! Moc se těším, až ten den večer vyletíme. Máme vlastní kajutu na nově postavené palubě B, kterou sem přidali teprve loni a my jsme první, kdo v ‚bydlí‘. Vlastně i tenhle let do New Yorku je letos úplně první. Máme taky dlouhou řadu okýnek s perfektním výhledem, jenže celé tři dny cesty je zataženo. A když nám pak stevard sebere náš tank, začínáme se s bráchou děsně nudit. Ségra si čte, máma plete a táta chodí kolem s kamerou a filmuje aspoň nás, když už venku není nic vidět.
Vyhlídková paluba
Poslední den cesty se probouzíme s výhledem na vymetenou blankytnou oblohu a natěšení na blízký konec cesty si užíváme koukáním na oceán a přibližující se pevninu. Odpoledne jsme nad New Yorkem – měli jsme sice přistát už v půl šesté ráno, ale zdržel nás západní vítr. Sleduju z okýnka mrakodrapy pod námi, mezi nimi auta a lidé, hemží se to tam jako v mraveništi. A lodím v přístavu tryskají z píšťal sloupy páry – to jak nás při přeletu zdraví. Táta se ptá mámy: „Tak řekni, stálo to za to, letět?“ Máma odpovídá, že bude ráda, až se zas postavíme na pevnou zem. Ale nějak se to vleče, pořád nepřistáváme. Prý se nad přístav v Lakehurstu blíží bouřka. Klesat začínáme až v sedm večer. Táta nás bere na vyhlídkovou palubu s velkými okny. Vidíme kotevní stožár, z levoboku vzducholodi už se spouštějí kotevní lana. Lidé dole je chytají a běží s nimi ke stožáru. Jsme strašně zvědaví a stevard nám trpělivě odpovídá i na ty nejhloupější otázky. Táta odchází dolů, zpátky do kajuty pro nové ruličky filmu…
A najednou to s námi hrozně škubne. Paluba se naklání, padáme dozadu, na stěnu kabiny. Je cítit štiplavý dým. Stále víc a víc. Stevard rozbíjí okno… a skáče ven. Podlaha se opět narovnává, loď se vrací do vodorovné polohy. Jsme pět šest metrů nad zemí. Máma bere bráchu a vyhazuje ho ven oknem, kterým předtím vyskočil stevard. Pak se obrací ke mně. Horko sílí, kolem nás vyskakují plameny. Popadne mě rukama kolem pasu a hodí směrem k oknu. Bác, odrážím se zpátky od rámu. Na druhý pokus už to vyjde – padám, řvu, hoří mi vlasy, strašně se bojím. Dopadám do stevardovy náruče. Pak mě nějací jiní lidé vezmou za ruce a za nohy a nakládají mě do nějakého auta.
Werner Döhner v newyorské nemocnici
Až později jsem se dozvěděl, co se tehdy všechno stalo. Poté, co mě vyhodila z okna, snažila se máma přesvědčit sestru Irenu, ať skočí, jenže ona byla úplně šílená strachy. Chtěla ji nakonec vyhodit sama, ale nepřemohla ji. Máma skočila bez ní, když už na obou vzplál oděv. Dole ji nikdo nechytil, rozlámala si pánev. Z celé rodiny jsme přežili jen ona, já a brácha Walter. Irenu objevili záchranáři v hořícím vraku a převezli ji do nemocnice, ale byla už moc popálená a brzy zemřela. Ani nám ji nechtěli ukázat, jak hrozně vypadala. Tátu našli až druhý den, uhořel na spodní palubě. A už nic víc neřeknu, čím víc na to vzpomínám, tím hůř se mi o tom mluví… Kdyby mu tenkrát nedošel v kameře film, kdyby se přistání tak nezpozdilo, nemusel jít dolů a my jsme nemuseli zůstat sami. Ale kdo dneska vlastně přesně ví, co se tenkrát stalo? Nikdo.“
Radek Kovanda
A zde jeden ojedinělý příběh – Henry Tandey: Muž, který mohl zastřelit Hitlera a zachránit tak 60 milionů lidí! Svoji chybu si do smrti vyčítal.
