Existují prý lidé, kteří lžou, kudy chodí. Ty poznáte jednoduše – jejich rty se pohybují. Pak jsou ale takoví, a těch je většina, kteří lžou jen někdy. A u těch je odhalení lži docela velkým oříškem. Následující symptomy a signály vám je mohou pomoci odhalit. Ale pozor, nespoléhejte se na ně jako na svatý grál detekce lži, protože mnohdy naopak mohou vaše poznání lživě zatemnit.
1. Roztěkanost
Jednou z nejpoužívanějších a nejúčinnějších strategií na odhalování lhářů je pokládání rychlých, přímých dotazů. Jako kdybyste mluvili s dítětem, které něco provedlo a zkouší se z toho lhaním vymluvit.
Zbystřete v případech, kdy vámi tázaný člověk udělá rychlý pohyb hlavou, zašermuje rukama nebo trhne celým tělem. Nebo když pokrčí rameny, zhluboka se nadechne či naopak vydechne, šoupe nohama, otírá si spodní ret o horní, zčervená nebo se tzv. ošívá… zkrátka svoji odpověď na váš dotaz začne nějakým více či méně výrazným, ale pro vás postřehnutelým a hlavně zvláštním nonverbálním projevem. Patří mezi ně také krásné úsměvy.
Protože biochemické mechanismy, které nemáme šanci vědomě vnímat, natož kontrolovat, přebírají kontrolu nad naším tělem v případě stresových situací – a jednou z nich je právě vědomé lhaní, lest a úskok.
Problémy s detekcí lží podle těchto nonverbálních znaků jsou dva a jsou velmi zásadní – 1) typické tělesné projevy mohou souviset s úplně něčím jiným než lhaním, třeba s dlouhodobým stresem, komunikačními návyky nebo momentálním rozpoložením, například člověk v kocovině má tendenci dělat mimovolně úplně všechno, co je zmíněno výše, a přitom může mluvit čistou pravdu; 2) Lidé živící se lhaním nebo ‚ohýbáním‘ pravdy se přirozeně vytrénovali tak, aby tyto projevy vědomě kontrolovali a hlídali, s čímž souvisí i následující bod.
2. Strnulost
Při běžné konverzaci doprovázejí lidé svůj projev nonverbálními pohyby. Ty upřesňují či zvýraňují význam vyřčených slov. A je tedy velmi podezřelé, když se váš protějšek skoro vůbec nehýbe, sedí či stojí strnule a nehybně, nedělá žádné pohyby rukama. Může to být stejně dobře projev kontroly nad tělem jako naopak podvědomá ‚primitivní‘ reakce na vypjatou situaci, kdy strategie „bojuj“ převáží nad „uteč“. Všímejte si zejména očí svého protějšku – upřený upřímný pohled totiž nemusí věstit pravdomluvnost, více viz následující bod.
3. Oční pohyby
Určitě jste již slyšeli či četli, že těkání očima při hovoru je příznakem leži. Jenže to není tak jednoduché. Pokud očima pohybujeme nahoru a doprava, znamená to, že si jen potřebujeme vybavit určitou věc či událost v dlouhodobé paměti, kterou chceme verbalizovat. Třeba když se někoho zeptáte, jak bylo na dovolené nebo jak dopadlo rande, značí tento pohyb očí pouze to, že v paměti dolujeme ty nejzásadnější a nejtypičtější momenty, jimž chceme svůj zážitek co nejlépe a nejpravdivěji popsat. Pokud ale oči směřují nahoru a vlevo, znamená to, že si nechceme vzpomenout na skutečnost, nýbrž co nejlépe vymyslet neexistující věc či událost – tedy lhát.
Má to ovšem háček – u leváků je to totiž úplně naopak. A u lidí trénovaných na vědomé lhaní to nepoznáte už vůbec, ti s největší pravděpodobností nehnou při lži ani brvou a budou se vám dívat přímo do očí.
4. Opakování a zadrhávání
Položíte někomu jednoduchou otázku „Jak se máš?“ a on(a) odpoví otázkou „Jak se mám?“, případně jednoslovně „Já?“. A následnou odpověď prokládá slovní vatou typu „hm“, „no“, „vždyť to znáš…“? Váš protějšek se tak zřejmě jen snaží získat čas na vymyšlení věrohodné (=lživé) odpovědi. Na druhou stranu ale může být jen dočasně indisponován nebo ze svého běžného prostředí naučen této poněkud trotlovské formě komunikace. A říká vám přitom ve skutečnosti pravdu.
5. Příliš mnoho slov nebo naopak příliš málo slov
Přirozeně zpozorníte v případech, kdy se vám na jednoduchou otázku dostane kulometná palba informací, mnohdy opakovaných či opisovaných různými způsoby, a taky zcela nepodstatných detailů, které s vaší otázkou vůbec nesouvisejí. Tahle strategie funguje na principu donekonečna opakované lži, jež se stává pravdou, navíc v kombinaci se zdánlivou upřímností, protože vám váš protějšek prozrazuje úplně všechno, i to, co by ani nemusel.
Stejně podezřelý je i naprostý opak, tedy jednoslovné či máloslovné odpovědi na otázky, které by si vyžadovaly přeci jen delší vysvětlení. A stejně jako v předchozích bodech – může to být příznak lži, ale taky nemusí. Někdo je zkrátka hovorný sám od sebe, někdo zase nemluva.
Spolehlivě to rozlišíte pouze u lidí, které znáte delší dobu – že je cosi jinak, poznáte podle výraznějších odchylek od jejich běžného chování při komunikaci s vámi. Ale zároveň musíte mít jistotu, že nejsou právě pod vlivem nějaké narkotické látky – stimulancia jako alkohol, kokain nebo pervitin vedou k nadměrné hovornosti, naopak tlumící prostředky (a otrava acetaldehydem po konzumaci alkoholu) zase k úsečnosti, přerývané mluvě a neschopnosti nalézat ta správná slova. A u nás tak často užívaná marihuana pak může podle poměru psychotropních látek vést nepředvídatelně k obojímu.
Čert aby se v tom vyznal. Navíc mnohé studie ukazují, že právě články jako je tento, vzbuzují v lidech klamný pocit, že dokáží podle určitých znaků odhalit lež, a přitom opak je pravdou. Čím více se na tyto znaky soustředíme, tím hůře lháře skutečně odhalíme – přesněji řečeno považujeme za lháře i ty, kteří mluví pravdu.
Nejspolehlivější metoda? Soustřeďte se na výše uvedené příznaky, ale zase nějak příliš se jimi neřiďte. Pokud skutečně potřebujete odhalit, zda vám váš protějšek lže, zahrajte si na policejního vyšetřovatele – opakujte otázky, vyptávejte se na detaily, nechte si ‚příběh‘ vyprávět pozpátku, znovu se vyptejte na detaily… A mějte na paměti, že někteří lidé lžou, aniž o tom vědí. Ti, kteří jen opakují to, co někde četli nebo zaslechli. Lži, kterým sami věří.
Nejspolehlivější metoda odhalení lhářů je asi nakonec ta příslovečně biblická – podle ovoce poznáte je. Zkrátka srovnávání slov a činů. Bohužel je to často zdlouhavé, náročné na dobrou paměť a mnohdy i úplně marné, když vás podrazí někdo, komu jste bezmezně věřili.
Radek Kovanda
