V devadesátých letech minulého století se u nás rozšířilo povědomí, že podnikatel je tak trochu sprosté slovo. Bylo to období divoké, zákony nedostatečné, děly se tu opravdu šílené věci. Ale na druhou stranu se díky byznysmenům, kteří se nebáli vykročit do neznáma, rodil český kapitalismus a mentalita části obyvatel se začala posouvat od modelu „zaměstnanec“ do polohy „zaměstnavatel“.
Po desetiletích režimu, v němž byli v podstatě všichni pouze zaměstnanci, to nebylo vůbec snadné rozhodnutí a chodit v tom uměl málokdo. Bohužel stín podezření kolem všech podnikatelů tu zůstal. A čím bohatší, tím podezřelejší. Vždycky mi to bylo líto kvůli těm, kteří přišli k penězům poctivě. Hlavně kvůli dědicům rodinných firem, kteří získali v restituci zchátralý či zavřený podnik, zadlužili se u celého příbuzenstva a dokázali obnovit zašlou slávu značky. Ale i všem ostatním, kteří odolali svodům neprůhledných státních zakázek nebo korupci všeho druhu, kdy se například značná částka ceny zakázky tajně vrací tomu, kdo platí.
Říkal jsem si, jestli by neměla vzniknout agentura či sdružení, které by mělo za cíl pověst podnikatelů v Česku napravovat, ukazovat pozitivní příklady. Ale oni si podnikatelé opět dokázali pomoci sami. Před časem několik z nich finančně zajistilo Nadační fond nezávislé žurnalistiky, který má za úkol podporovat u nás investigativní, nezávislou novinařinu. Každý dobře ví, že je jí třeba jako soli.
No a letos se čtyři z těchto lidí, kteří mají peníze a nestydí se za to, jak k nim přišli, rozhodli, že přímo podpoří vznik nezávislých novin. Složili se na částku v řádu desítek milionů, která umožní novému deníku, který se čistě shodou okolností jmenuje Nový deník, přežít první dva roky existenční nejistoty. Svoje vlastní peníze dali cizím lidem, aby neměly všechna hlavní média v rukou osoby s politickými ambicemi. Sami si přitom vložili krky do smyčky úmluvy, že kdyby se kdokoliv z nich dal na politiku, přestane být automaticky akcionářem deníku. A také že nesmějí jakkoliv ovlivňovat obsah novin, ostatně hlídají se v tom navzájem.
Až bude zase někdo plakat, že dnes už nežijí mecenáši typu Josefa Hlávky, pomněme, že žijí, jen nejsou tak vidět a nejsou po nich pojmenovávány mosty. Ostatně v dnešní době být v Praze mostem není žádné velké terno.
A zde si přečtěte o nádherném skleněném mostu v Číně.
