Tváří tvář téhle zubaté zbrani mnoho španělských dobyvatelů omdlévalo hrůzou a není se čemu divit – ostrá čepel vás měla připravit na pomalou a bolestivou smrt.
Zbraň nahánějící hrůzu španělským conquistadorům
Dřevěnou pálku osazenou vybroušenými kusy obsidiánu – druhem sopečného skla, horniny, která je ostřejší než nejkvalitnější ocel – používali Aztékové a jiné indiánské kmeny na krvavý boj zblízka. Využívaná byla už počátkem prvního tisíciletí, ale pro neštěstí španělských conquistadorů se během jejich výpadů hojně rozšířila po celé Mezoamerice.
Dobytí Aztécké říše přežil pouze jeden jediný exemplář – a ten byl v Madridu roku 1884 zničen požárem. Dochovalo se nám ale spoustu výpovědí, popisů a kreseb originálních exemplářů – můžeme si tak představit tu neuvěřitelnou zkázu, kterou tahle zbraň rozsévala při boji.
Ceněni byli živí zajatci
Lidská oběť byla ve víře indiánů důležitá pro správný chod světa. Abyste se mohli stát elitním válečníkem, museli jste z bitevního pole přivést alespoň dvacet živých zajatců – maquahuitl byla proto ideální zbraní ke splnění tohoto úkolu.
Dva v jednom – zabít nebo omráčit?
Maquahuitl měla dvě základní – a velmi brutální – funkce díky svému propracovanému designu.
Zaprvé: zbraň připomínala kriketovou pálku, její plochá dřevěná část po straně lemovaná ostrými obsidiánovými zuby byla více než vhodná na to, aby někoho silnou ránou přivedla do bezvědomí (a zrovna tenhle um se učil už od raného věku v aztéckých školách). Potom už nebylo obtížné odtáhnout ceněnou živou oběť k obětnímu ceremoniálu.
Zadruhé: po stranách zasazené broušené obsidiánové části, dlouhé několik centimetrů, rozestavěné po čtyřech až osmi kouscích na každé straně, vytvarované do tvaru ostrých zubů (připomínající proto pilu) – mají lepší řezné vlastnosti než vysoce kvalitní ocelové žiletky. Nebylo proto těžké dobře naučeným pohybem zneškodnit nepřítele jednou ranou. Pokud ho to ihned nezabilo – tím líp, hýbat se nemohl a bohové se mohli těšit na další lidskou obětinu. Několik výpovědí španělských conquistadorů nás informuje o tom, že pro Aztéky nebylo žádným problémem jedním švihem oddělit hlavu koni. Maquahuitl byla každopádně zbraní primárně určenou pro hrůzná zranění, ale ne pro okamžitou smrt.
I v zajetí byla šance na svobodu
Ale pouze tehdy, až jste porazili sedm elitních aztéckých válečníků vyzbrojenými maquahuitly a štíty. Aby to nebylo tak jednoduché – zajatec byl připoután za kotník k velké kamenné kruhové platformě, na obranu měl k dispozici štít a dřevěnou tyč ozdobenou bavlněnými pírky, které měly simulovat obsidiánovou čepel. Absurdnější to snad být nemohlo.
Panna Marie Makany (jiný název pro maquahuitl)
Děsivá zbraň pronikla i do zobrazení svatých v Novém Španělsku – vzniklo tak několik svatých obrázků s Pannou Marií držící tuhle smrtelnou zbraň v rukách sepjatých k prosbě. A proč? Protože při jednom z útoků domorodců byl „s takovou zuřivostí a vztekem“ napaden i obraz s Panenkou Marií – ale „zázračně“ utrpěl pouze mělký zásek.
Anna Samsová
A zde si přečtěte o nálezu mumifikovaného psa ve kmeni stromu.
