Na některé hrůzy našich evropských dějin se snadno zapomíná. Dokonce i na takové, které připravily o život deset (!) milionu lidí. To je případ Svobodného státu Konga, nesvobodné kolonie jedné maličké země – Belgie v čele s psychopatickým králem Leopoldem II.
Leopold II., nejdéle vládnoucí král Belgie, měl dvě naprosto odlišné tváře. V rodné Belgii, které vládl od roku 1865, zavedl řadu významných politických změn – například uzákonění zákazu dětské práce nebo všeobecné volební právo pro muže, zadávání nových stavebních projektů veřejných budov pro zkrášlení své země, a snažil se také vynechat Belgii z válečných konfliktů. Belgické království po své smrti v roce 1909 zanechal extrémně bohaté a prosperující. To vše ale mělo druhou, démonickou stránku.
Všechno bohatství pramenilo z Leopoldova osobního projektu, ze kterého se zrodil „Svobodný“ stát Kongo. Posedlý představou o nutnosti vlastnit kolonii, vyslal cestovatele Henryho Mortona Stanleyho, aby na královy vlastní náklady prozkoumal oblast dnešního Konga. Tak se král dostal ke svému privátnímu zlatému dolu – na Berlínské konferenci roku 1885 byl uznán Leopoldův nárok na toto africké území.
Svobodný stát Kongo s velkým bohatstvím v podobě slonoviny a kaučuku bylo přesně to, co Leopold potřeboval. A tak se rozběhla víc jak dvacet let trvající vražedná mašinérie s tzv. Force Publique v čele.
Force Publique (veřejné síly), mimořádně brutální armáda složená hlavně z původních obyvatel, měla na starosti dozor nad správným chodem kaučukového byznysu v praxi. Každý, kdo odmítl pracovat, byl okamžitě popraven, toho, kdo jen jedinkrát nesplnil často nereálné kvóty na množství sesbíraného kaučuku, čekala smrt.
Na důkaz, že rozsudek byl skutečně vykonán a vojáci nepoužili drahou munici třeba na lovení divoké zvěře, měla být každému popravenému uříznuta ruka. Bez ruky se ale přece jen člověk obejde a tak se z krutého trestu snažily těžit obě strany – otroci i Force Publique. Ruce byly odřezávány bez zabití a pěšáci si mohli nechat ceněnou munici pro vlastní potřebu.
Několikrát proto vypukly malé války mezi různými vesnicemi, které si byly jisté, že nemohou splnit danou kvótu – hon na ruce ze sousedních vesnic se tak stal jedinou možností, jak zachránit svou osadu před jistým vyvražděním.
Příklad jedné vesnice ukazuje, čemu obyvatelé čelili v případě protestu. Z výpovědi jednoho vojáka vyplývá, že jim bylo nakázáno uřezat hlavy všem mužům a nabodnout je na palisády. Ženy a děti přibili na velké dřevěné kříže.
„Uskutečnil jsem práci v Kongu v zájmu civilizace a pro dobro Belgie“
Leopold II. se k řezání rukou vyjádřil negativně. Ale z podnikatelských důvodů: „Sekat jim ruce? To je idiotské. Uřezal bych všechno ostatní, jen ne ruce. To je ta jediná věc, co v Kongu potřebuji.“
Během oněch dvaceti let existence „Svobodného státu“ přišlo Kongo kombinací různých faktorů o drastickou část obyvatel. Odhady se pohybují okolo 10 až 20 miliony lidí.
Jan Králík
