Ve svém projevu na zasedání OSN šestnáctiletá švédská aktivistka Greta Thurnbergová deklamovala, že pokud lidstvo skutečně rozumí vědeckému vysvětlení klimatických změn, a přesto se změnou klimatu nedělá, pak je to „zlo“. To proto, že kvůli klimatické změně „umírají lidé“. Naštěstí nám také prozradila, co máme dělat, abychom jednali správně. Za osm let a něco málo prý totiž vyčerpáme zbývající rezervu uhlíkových emisí, a proto do roku 2028 musíme bezpodmínečně zavřít všechno, co běží na fosilní paliva.
I když je toto tvrzení poměrně běžné, je zásadně mylné. Ano, globální oteplování je realitou a je způsobené lidmi, ovšem představa klimatické změny jako konce světa nemá žádné opodstatnění. Mezivládní panel OSN pro změny klimatu odhaduje, že do konce 70. let 21. století budou celkové účinky klimatické změny, včetně účinků na ekosystém, odpovídat snížení průměrného příjmu o 0,3 až 2 procenta. V té době však bude každý člověk na planetě o 300 až 500 procent bohatší.
Oxid uhličitý neprodukujeme ze zlého úmyslu. Je to zkrátka vedlejší produkt toho, že lidstvo má přístup k nebývalému množství energie.
Ještě před sto lety byl život namáhavý a vyčerpávající. Hojnost energie umožnila lepší život, aniž bychom museli hodiny sbírat dřevo na otop, a ještě si přitom zamořovali obydlí kouřem. Zajistili jsme si teplo, chlazení, dopravu, světlo, potraviny a hlavně – příležitosti. Průměrná délka života se zdvojnásobila. Dostatek energie, většinou z fosilních paliv, během pouhých 25 let pozvedl z chudoby více než miliardu lidí.
Toto není zlo – to je přesně jeho opak.
Slečna Thunbergová se domnívá, že klimatická změna způsobí umírání lidí. Skutečnost je ale taková, že následkem neštěstí souvisejících s počasím před sto lety umíralo ročně půl milionu lidí. Dnes, přes rostoucí teploty, ale díky vyšší životní úrovni, a tím větší odolnosti, zabijí sucha, záplavy, hurikány a extrémní teploty každoročně pouze 20 000 lidí. To je pokles o 95 procent a z morálního hlediska chvályhodný úspěch.
Celosvětově do roku 2028 ukončit využívání fosilních paliv je chybný záměr, protože zelená energie ještě není na takové úrovni, aby mohla převzít roli fosilních paliv. Drastické řešení za každou cenu by způsobilo skutečnou a celosvětovou katastrofu a uvrhlo by nás nazpět do vyčerpávající a bezvýchodné chudoby. A právě proto zejména rozvojové země žádají více energie z fosilních paliv, nikoli méně. Chtějí více lidí pozvednout z chudoby a zajistit jim důstojný život.
Potřebujeme takové energetické zdroje s nízkými emisemi CO2, které vytlačí fosilní paliva. Až je budeme mít, všichni, včetně Číny a Indie, na ně zcela jistě přejdou. Vyžaduje to výrazně zvýšit globální investice do ekologického výzkumu a vývoje, tedy něco, co jsme v uplynulých desetiletích zoufale zanedbávali. Proč? Protože aktivisté se soustavně domáhají řešení dřív, než jsou hotová.
A konečně nám slečna Thunbergová tvrdí, že pokud do roku 2028 nepřestaneme využívat fosilní paliva, mladá generace nám nikdy neodpustí. To je samozřejmě projevem omezeného pohledu z pohodlí vyspělého světa. Když se OSN dotázala 10 milionů lidí na celém světě, co je pro ně důležité, ze šetření vyplynulo pět hlavních témat: zdraví, vzdělání, práce, korupce a výživa. Souhrnně řečeno, lidem záleží nejvíc na tom, aby jejich děti neumíraly na nemoci, které lze snadno léčit, aby se jim dostalo slušného vzdělání a aby neumíraly hlady.
Klima skončilo až na posledním místě z 16 možností. Ne proto, že by nebylo důležité, ale protože pro většinu lidí jsou mnohem naléhavější jiné problémy.
Problém je, že podnebí dnes stále výrazněji triumfuje nad všemi ostatními problémy. Například třetina rozvojové pomoci se vynakládá na řešení klimatických změn, což je v přímém rozporu s prioritami chudých lidí celého světa.
Třebaže klimatické změny je třeba řešit, a to vyššími investicemi do výzkumu a vývoje zelené energie, pravdivější by bylo nejspíš říct, že mladí na celém světě nám nikdy neodpustí, pokud budeme dávat přednost klimatu před naší povinností bojovat proti chudobě a starat se o zdraví, vzdělání a výživu lidí.
Bjørn Lomborg
Autor je prezidentem Kodaňského centra pro konsenzus a hostující profesor na Kodaňské obchodní škole.
