Florence Foster Jenkins se navěky zapsala do dějin hudby svým božským antitalentem, který vábil davy. Neobyčejně netalentovanou amatérskou sopranistku s úspěšnou kariérou před pár lety ztvárnila Meryl Streep v životopisném snímku Božská Florence.
Florence Foster Jenkins byla už od malička neústupnou osobou. Jako patnáctiletá utekla roku 1885 z domova se svým třicetiletým budoucím mužem. Po pár letech manželství zkrachovalo – Florence si na něj ale odnesla nemilou celoživotní vzpomínku. Syfilis.
Vcelku talentovaná pianistka Florence si vydělávala jako učitelka hudby, ale zranění ruky obrátilo pozornost k jinému celoživotnímu cíli. Bohužel jím byl operní zpěv.
Nemalé dědictví po rodičích jí umožnilo se ve své zálibě „zdokonalovat“ a dokonce založila i vlastní společenskou organizaci pěstující péči a lásku k opernímu zpěvu, takzvaný Verdi Club, mezi jehož čestné členy patřil například i samotný Enrico Caruso.
Florence, zřejmě přesvědčená o svém nadání, se rozhodla hudební společnost obohatit o svůj operní talent, ale na rozdíl od své zběhlosti ve hře na klavír postrádala základní dovednosti ve zpěvu – jemně řečeno.
Stala se dobře známou personou ve vyšších vrstvách newyorské společnosti a získala si nemalý počet obdivovatelů, dokonce i z řad skladatelů a operních zpěváků. Skladatel Cole Porter nevynechal téměř žádný z těchto úchvatných recitálů, ale vždy se musel svou procházkovou holí bodat do nohou – aby se nezačal smát. Její dlouholetý partner a manažer v jednom, herec Clair Bayfield, se vždy postaral o to, aby se upřímné názory diváků nedostaly k Florentiným unikátním uším. Posluchači během jejích vystoupení tleskali a jásali, často proto, aby zamaskovali nebo potlačili napovrch deroucí se smích.
„Lady Florence“, jak si s oblibou nechávala říkat, ale možná nebyla tak nevědomá ke svému opravdu neobyčejnému hudebnímu projevu. Častá vystoupení pořádala vždy jen pro pečlivě vybrané osoby a nikdy nepozvala hudební kritiky. Zřejmě dobře věděla proč.
První a zároveň poslední veřejné vystoupení se konalo v prestižní Carnegie Hall roku 1944 – vyprodalo se téměř okamžitě. Florence v té bylo 76 let. Sál byl plný posměváčků, hudebních kritiků, ale i celebrit a Florentiných obdivovatelů.
Za pár dní vyšly v novinách nemilosrdné kritiky. New York Sun se vyjádřil, že Florence dokáže zapět opravdu všecko – kromě not. New York Post byl o něco méně soucitný – vystoupení okomentoval jako jeden z nejbizarnějších masových vtipů, jaký New York kdy zažil.
Florence o pět dní později prodělala infarkt a o měsíc později již byla v hudebním nebi. Nebo pekle.
Jan Králík
