Když je v létě abnormální hic, vydejte se z města někam ven, nejlépe do starých pískoven. Těch je v naší zemi jako písku, jen kolem Prahy jich máte v dosahu pár desítek kilometrů hned několik, a to samé platí i pro všechna další větší či menší městská centra. V porovnání se všemi ostatními lokalitami lákajícími je koupání je v nich jednak celoročně nejčištější voda, ale kolem nich také zdaleka nejpříjemnější a přírodně nejzajímavější prostředí.
Ne každý měl letos čas, peníze nebo chuť vypravit se k moři. A kdo ano, tomu po návratu domů určitě schází ‚očistný rituál‘ pravidelné koupele a plavání v průzračné vodě. Proto tolik lidí vyhledává tuzemská koupaliště.
Jenže právě v období, kdy prázdniny už sice pomalu končí, ale léto stále ještě v plném proudu, začíná v mnoha ‚koupacích‘ vodních plochách úřadovat jak příroda, tak i lidská činnost. V jezerech, rybnících a přehradních nádržích se množí sinice a další mikroorganismy, které mohou způsobovat závažné alergické reakce i u jinak odolných jedinců. A v důsledku dešťů dochází ke splachu ornice, hnojiv nebo odpadu nejen do stojatých vod, ale také do řek, v nichž se navíc zvláště letos v důsledku bohatých srážek nevyzpytatelně zvyšují hladiny a zrychlují jejich proudy.
Pro bezstarostné a příjemné koupání je proto zásadní sledovat aktuální stav a kvalitu vody. To už ale dnes není žádný problém, stačí se na mobilu podívat třeba na stránky Ministerstva zdravotnictví ČR nebo krajských hygienických stanic, které ji pravidelně monitorují. Další užitečnou stránkou na rychlé ‚očekování‘ nejvyužívanějších přírodních i umělých koupališť je www.koupacivody.cz.
Ve skutečnosti ale vlastně nemusíte ani nic kontrolovat, protože nejen v tomto období, nýbrž celoročně je bezkonkurenčně nejlepší kvalita vody v jezerech, která vznikla zaplavením jam po někdejší těžební činnosti štěrků a písků. Proč tomu tak je, vysvětluje stručně a jasně hydrogeolog Zdeněk Pazelt: „I když to tak možná na první pohled nevypadá, pískovny narozdíl od rybníků či přírodních jezer nemají zcela stojatou vodu – skrze jejich dno do nich neustále přitéká podzemní voda, která se průsakem před štěrkopísky filtruje, a proto bývá také mnohem čistší i chladnější. Velmi často je natolik kvalitní, že je využívána rovněž jako zdroj pitné vody.“
Středočeské jezero Konětopy s tyrkysově průzračnou vodou a čistými písečnými plážemi připomíná zátoky Středozemního moře
Obecně se všechny lokality po ukončení těžby písků, štěrků či stavebního kamene stávají významným krajinným prvkem. Prvkem sice umělým, ale zároveň přírodním, který by sám o sobě bez lidské činnosti nevznikl. Jedny z takových nejvýznamnějších vodních plochy dnes najdete – když to vezmeme letem světem přes Čechy a Moravu – třeba u Konětop na Mělnicku nebo v Hradištku na Kolínsku, nedaleko Ostrožské Nové Vsi nebo u Moravské Nové Vsi, ke koupání v průzračné vodě lakájí i Tovačovská jezera, Cep v jižních Čechách, Žernosecké jezero, Mlékojedy u Neratovic, Ovčáry či pískovna Baraba u Mělníka. Všechna tahle více i méně známá ‚koupaliště‘ jsou vyhledávanými místy nejen rekreantů, ale také rybářů nebo profesionálních i amatérských ornitologů. V mnoha případech se využívají i k jímání kvalitní podzemní vody nebo k odběru povrchové vody pro zavlažování.
Jedním z mnoha takových příkladů, navíc u ještě stále aktivní pískovny, je lokalita Kluk u Poděbrad, kde jsou ve vzdálenosti pouhých několik set metrů jímací vrty zásobující dnes pitnou vodou celé Nymbursko – voda se zde přirozeně pročišťuje právě průsakem přes štěrkopískové lože.
Jezero Poděbrady, největší ze soustavy pěti jezer vzniklých v bývalých pískových lomech
Ale nejde jen o čistou vodu, nýbrž i o další benefity, které mohou pískovny nabídnout po svém vytěžení. Jednu z nejlepších názorných ukázek, jak bývalé pískovny a štěrkovny prospívají krajině i lidem, najdete pár desítek kilometrů jižně od Vídně mezi Wiener Neudorf a Wiener Neustadt. Krajina je zde posetá desítkami křišťálově průzračných jezer – pozůstatků někdejší těžební činnosti – s různým způsobem jejího následné asanace a využití. Kolem některých jezer vyrostla vilová zástavba či chatkové kolonie, jiná slouží čistě jako pláže ke koupání a dalším vodním sportům, část ale byla zcela ponechána přirozenému neřízenému vývoji, takže jejich strmé svahy a mělké břehy porostlé náletovými dřevinami a rákosem dnes představují významná ptačí hnízdiště nebo „zastávkové stanice“ tažných druhů.
Je zvláštní, že mnoho lidí dnes navštěvuje tyhle uměle vytvořené oblasti jako ‚přírodní ráje‘, ale pokud byste se jich zeptali na jejich souhlas s otevřením nějaké nové pískovny, byli by ve většině rozhodně proti – protože by to zničilo „původní krajinu“. Jenomže „lidé nejprve zničí jeden druhově bohatý ekosystém těžbou písku, aby poté příroda vytvořila nový hodnotný ekosystém, v některých případech takový, který je význačnější než první. Protože na něj vázáno mnoho druhů, jak rostlinných tak živočišných, o které by bez pískoven byla naše republika ochuzena,“ píše se v úvodu jedné z mála vědeckých prací poslední doby (celé znění viz zde), která se podrobně zabývá fenoménem pískoven na území střední Evropy.
O tom, jakou ‚neskutečnou spoušť‘ dokáží opravdu způsobit těžební projekty, svědčí vedle mnoha dalších tyhle bývalé štěrkovny a pískovny z období, kdy byla ekologistická hnutí ještě v plenkách – a díky tomu jsou z nich dnes jedny z nejvyhledávanějších, ale zároveň nepříliš frekventovaných míst s nejčistější vodou i přírodním okolím.
Veselské pískovny
V CHKO Třeboňsko se v trojúhelníku mezi městem Veselí nad Lužnicí a obcemi Horusice a Vlkov rozprostírá na 240 hektarech území tzv. Veselských pískoven. Pět velkých jezer zde vzniklo po těžbě štěrkopísku v letech 1952 až 1986. Hned vedle je i chráněná lokalita „Pískový přesyp u Vlkova“, což je téměř hektar pouště s jednou z mála pohyblivých písečných dun v Česku (další najdete u Labe kousek od Nymburka o obce Písty). Více na veselskepiskovny.cz.
Lom Baraba u Mělníku
Je tomu už zhruba 15 let od ukončení těžby písku v této lokalitě kousek od Labe u Mělníku. A od té doby se tu již dokonale vyvinul přírodní ekosystém s několika menšími jezery, pozvolnými svahy, velmi členitým reliéfem a rákosím. Divoké husy, bukáčci, orlovci či rackové – to je jen letmý výčet zdejších aktuálních obyvatel na lokalitě o rozloze 110 hektarů. Těžba štěrkopísku zde začala již před 50 lety a po revoluci na ni navázala společnost České štěrkopísky, která se vyznačuje mimo jiné citlivým přístupem vůči přírodě a propracovanou rekultivací. Lokalita Baraba tak dnes slouží nejen rybolovu a rekreaci, ale poskytuje oblíbené zázemí vodním ptákům či dravcům.
Malvíny
Malvíny nabízejí vedle zcela přírodních partií také moderně vybavené koupaliště
Voda v pískovně Malvíny je výrazně čistší než v pár metrů vzdáleném Labi. „I když se zdá, že je voda stojatá, neustále proudí. Dostává se sem totiž dvěma cestami. Přítokem podzemních vod z jedné strany a průsaky z Labe od druhé, takzvanou indukovanou infiltrací,“ vysvětluje hydrogeolog Zdeněk Patzelt. Vstup do areálu je zcela zdarma. Pláže tu jsou jak písčité, tak oblázkové. Podél břehů rostou stromy a keře, které zájemcům poskytují příjemný stín. Vstup do vody je povětšinou pozvolný, takže sem často míří také rodiny s malými dětmi. Navíc je je tu jedno z největších hnízdišť racků v Česku zahrnující 600 párů racka chechtavého i velmi vzácné biotopy racka černohlavého, rybáka obecného či potápku roháče. Místo je tak ideální i na romantické procházky po březích řeky.
Žernosecké jezero
Více jak stohektarové jezero rozkládající se mezi obcemi Velké Žernoseky, Píšťany a Žalhostice v okresu Litoměřice na pravém břehu řeky Labe pod vrchem Radobýl. Vzniklo zatopením (průsakem říční vody) někdejšího lomu na štěrkopísek (těžilo se zde v letech 1952 až 1977), který byl použit mimo jiní na stavbu vodních děl na Vltavě – zejména Slapské přehrady a Orlické přehrady.
Zlosyň
Jedete-li z Prahy na sever po dálnici D8, mrkněte se kousek před zámeckým areálem Veltrusy doleva – a uvidíte jednu z dnes typických cca 300 aktivních českých štěrkopískoven. Areál o rozloze asi 200 metrů na šířku a jeden kilometr na délku se po svém vytěžení změní na podobnou oblast, kterou z dálnice neuvidíte, protože je šikovně schovaná za Dřínovským kopcem napravo, kousek od obce Zlosyň – Jezero Vojkovice je ukázkový příklad, jak se kdysi fádní krajina může po povrchové těžbě písku a štěrku proměnit na přírodní resort připomínající přímořské pláže. A je tu i „nuda“.
Konětopy
Podobně ukázkový příklad najdete také ve středočeské obci Konětopy, kde jsou hned dvě jezera vedle sebe oddělená umělou hrází – menší Nová pískovna a větší Las Vegas. Zdejší voda je díky malé hloubce, v níž se snadno při slunečném počasí prohřívá, ještě snesitelná v těchto brzkých podzimních dnech i pro neotužilce. A dá se tu také úspěšně rybařit.
Novoveská štěrková jezera
Dvěma umělým jezerům, která vznikla na ploše 4,6 ha po těžbě štěrkopísků poblíž Ostrohu u Uherského Brodu, se přezdívá České moře. Je zde celoročně velmi čistá voda, protože tyto vodní plochy leží na podkladu fungujícím jako přírodní filtr. Jsou zde pláže travnaté, kamínkové i písečné, ale daleko zajímavější než koupání je zvláště teď po sezóně vydat se na některý z mnoha úzkých výběžků či poloostrůvků zabydlených řídkou zástavbou. Můžete se tu toulat celé hodiny, ba možná i dny.
St. Martins Therme
Region zapsaný do Seznamu světového dědictví UNESCO nabízí mimo jiné i exkluzivní termální lázně, pouhou hodinu jízdy z Brna či Bratislavy. Oblast Seewinkel se nachází na břehu rozlehlého jezera vzniklého po těžbě štěrkopísků, při nichž byl ‚obnažen‘ i termální pramen. Takže dnes tak díky dřívější povrchové těžbě vznikla v místě střetu prvních výběžků Alp a Panonské nížiny unikátní nedotčená oblast, kterou tvoří stepní krajina, rákosiny, dubové lesy, vinice a pastviny.
Münchendorf
Pár desítek kilometrů jižně od Vídně se kousek od obce Münchendorf narazíte na jednu z nejzdařilých forem urbanistické rekultivací někdejších pískoven – zdejších třináct jezírek vzniklých zatopením jam po povrchové těžbě štěrku a písku představuje jedinečnou oblast, kde se ‚nová příroda‘ ideálně snoubí s požadavky na novou unikátní obytnou zástavbu na březích uměle vytvořených vodních ploch.
Člověk mění krajinu i přírodu, ale ne vždy k horšímu, mnohdy právě naopak…
Štěrk a písek byly, jsou a ještě dlouho budou základní suroviny, bez nichž se neobejdeme – pokud chceme stavět nové budovy a silnice nebo opravovat ty staré. Samozřejmě si můžeme hrát na „ekology‘ a zakázat plošně otevírání nových ložišek štěrku a písku na našem území… jenže v takovém případě ho pak budeme muset na dlouhé vzdálenosti (stovek až tisíců kimometrů) a za daleko vyšší cenu dovážet odjinud.
A to přesto, že dnes už právě u nás máme dlouholeté zkušenosti jak s technologií těžby, tak s následným ‚rozvojem‘ území po jejím skončení. Situace je bohužel v současné době taková, že se již od roku 1989 neotevřela žádná nová štěrkovna ani pískovna a stávající nové projekty narážejí na legislativu, na jejímž základě trvá povolovací proces od vyhledání ložiska k samotné těžbě 10 až 12 let. Můžou za to nejen často nejen obtížně řešitelné střety zájmů mezi současnými vlastníky pozemků a těžaři nebo nutnost plnit velmi přísné požadavky na ochranu přírody, ale k negativnímu obrazu přispívají také mediální kampaně, které prezentují plánované otevření jakéhokoli nového ložiska coby příliš radikální zásah do „status quo“ místní krajiny a životního prostředí.
Jiří Vrátný
