Dobrá pověst, kterou Česko získalo i díky pomoci doktorů, pomáhá také tuzemským exportérům. „Nemusí jít jen o zdravotnický export,“ upozorňuje český diplomat. Na postu ambasadora v Ammánu působil posledních pět let. Nyní se Petr Hladík bude v Černínském paláci zabývat celým Blízkým východem jako ředitel příslušného teritoriálního odboru.

Hodně se mluví o tom, že bránit migraci je třeba už mimo Evropu, co nejblíže konfliktním oblastem. Jak k tomu směřují české aktivity v Jordánsku?

Jordánsko sice není zdrojovou zemí migrace, ale sousedí s oblastí nejvážnějších konfliktů na Blízkém východě v Sýrií a Iráku. V Jordánsku dnes žije milion a půl Syřanů. Naše aktivity v Jordánsku je tedy možné označit za pomoc on the ground, na místě. Do Jordánska přicházeli uprchlíci nejen ze Sýrie, ale také z Iráku, Libye i dalších zemí. Nepřicházeli proto, když to řeknu s nadsázkou, že by tam byla tráva zelenější, ale protože jim v jejich zemi šlo o život. Tito uprchlíci se zpočátku v Jordánsku relativně bezproblémově integrovali díky společné kultuře, náboženství i jazyku.

Riziko jejich další migrace z Jordánska tedy bylo nižší než z jiných zemí?

Tohle platilo v počátcích konfliktu. Počty uprchlíků se ale zvyšovaly, a to v zemi, která má sama pouze 6,5 milionu obyvatel. Umíte si představit, pod jakým tlakem se ocitly jordánské zdravotnictví, školství, sociální systém. Na severu Jordánska, kam přicházeli kmenově a klanově spříznění lidé ze Sýrie, se ve školách vyučovalo na dvě směny. Ti nejzranitelnější Syřané, kteří neměli jinou možnost, se koncentrovali v uprchlických táborech. Šli tam s tím, že v táborech zůstanou dva nebo tři měsíce. Postupně zjišťovali, že konflikt bude trvat dlouho a že jim v táboře chybí základní věci – elektřina, voda, zdravotní péče…

Vy jste se s tou situací seznamoval přímo na místě?

Jezdili jsme tam už od roku 2013, abychom se seznámili se situací, a později proto, abychom pomáhali administrovat pomoc z České republiky. Jestliže uprchlíci zůstávají rok, dva nebo tři na jednom místě, kde nemají ani elektřinu, přivádí je to samozřejmě k myšlence posunout se dál. Byl jsem hodně hrdý, když Češi prostřednictvím ministerstva vnitra zafinancovali elektrifikaci největšího uprchlického tábora Zátarí, kde i dnes žije 80 tisíc lidí. Česko poskytlo na elektrifikaci více než 40 milionů korun. Díky tomu bylo možné vytvořit stabilní elektrickou síť a garantovat, že lidé budou mít v určitých hodinách elektřinu. Také se snížily měsíční náklady správy tábora na elektřinu – klesly z milionu dolarů na zhruba 300 tisíc dolarů.

V tomto případě tedy Češi zajišťovali financování… Jak tomu bylo v dalších případech?

Tento projekt jsme financovali, vlastní elektrifikaci zajišťoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který do prací zapojil místní firmy i samotné uprchlíky. Tím se efekt pomoci ještě zvýšil. V dalším táboře Azraku se Čechům podařilo zapojit také Němce a společně jsme financovali výstavbu kuchyněk, aby lidé mohli odděleně bydlet a vařit. Pomohli jsme prakticky všem obyvatelům tábora, což je z hlediska pravidel humanitární pomoci ideální. A už v roce 2013 začínal český zdravotně humanitární program MEDEVAC. Odvezli jsme několik dětí na léčení v Česku. Po konzultacích s lékaři jsme ale dospěli k závěru, že místo drahého a náročného převážení lidí k léčení bude efektivnější, aby do Jordánska přiletěly české lékařské týmy.

Na jakou formu pomoci se tyto týmy zaměřovaly?

Začínaly s dětskou kardiochirurgií, čeští lékaři dokázali během jedné mise odoperovat deset, patnáct dětí. To byl velký úspěch. Pak jsme zjistili, že hodně lidí v táborech má velké problémy kvůli kataraktě, šedému zákalu. Jeho odstranění je relativně jednoduchá operace, která ale významně zlepší kvalitu života. Čeští lékaři dokázali za jednu misi odoperovat třeba 150 pacientů.

Zájem o české know-how

Zaznamenal jsem informace, že zatímco jiné země do Jordánska vysílaly v rámci lékařských týmů dobrovolníky nebo studenty, v českých misích MEDEVAC byli špičkoví doktoři.

Každý tým vedl minimálně profesor nebo docent, opravdu zkušený lékař. Kredit českých lékařů v Jordánsku výrazně stoupl. Úspěšnost jejich operací byla téměř stoprocentní. Byl o ně obrovský zájem, bohužel se zdaleka nedostalo na všechny zájemce. Ale třeba během roku 2017 v Jordánsku působilo čtrnáct lékařských týmů, které odoperovaly přes 900 pacientů. Jordánští lékaři, se kterými naši doktoři spolupracovali, navíc získali skvělou příležitost se něčemu přiučit. Zjistil jsem, že třeba lékařů v oblasti dětské kardiochirurgie je na celém světě asi jen 200, jsou to vlastně takové operní hvězdy v medicíně. A Jordánci dosud žádné takto specializované lékaře neměli. Zájem lékařské odborné veřejnost v Jordánsku o práci našich doktorů byl obrovský.

Program MEDEVAC údajně inspiroval k podobné formě pomoci i řadu dalších zemí včetně Američanů, Francouzů a Italů?

Přesně tak. Američané začínali s kardiologickými operacemi ještě dříve než my, takže zpočátku jsme se trochu přiučili my u nich. Později ale ostatní chodili za námi a zajímali se o naše know-how. My jsme ty lékařské týmy pomáhali propojovat, ambasáda v tomto ohledu funguje jako prostředník. Také jsme se pochopitelně snažili úspěch našich doktorů prodat, medializovat. Myslím, že se to dařilo. Když jsem přijel do Jordánska, lidé si tam vybavovali maximálně bývalé Československo. Dnes už mnohem více vědí také o České republice.

Jak může tahle dobrá pověst pomáhat českému zdravotnickému exportu? Pokud vím, jordánské zdravotnictví je ve srovnání s ostatními zeměmi Blízkého východu na relativně vysoké úrovni… Asi se tam mohou rýsovat nové exportní příležitosti?

Jordánsko je takový hub, ročně tam jezdí zhruba 40 tisíc takzvaných zdravotnických turistů z dalších zemí, zejména ze zemí Perského zálivu, aby podstoupili různé operace. A v jordánském zdravotnictví skutečně vidíme velký potenciál i pro české exportéry. Museli jsme ale nejdříve vyřešit jeden docela zásadní problém. V Jordánsku totiž existuje seznam zemí, ze kterých je povoleno dovážet zdravotnickou techniku do státních a vojenských zařízení. Tento seznam vznikal někdy v osmdesátých letech a figurovaly v něm státy, kterým se dřív říkalo vyspělá kapitalistická cizina. My jsme na seznamu nebyli, stejně jako Poláci, Maďaři a další.

Jak se dostat na seznam

Jak se vám podařilo tento problém vyřešit?

Ve spolupráci s příslušným odborem ministerstva zahraničí v Praze jsme připravili projekt ekonomické diplomacie, takzvaný PROPED, v jehož rámci se v Jordánsku prezentovaly české firmy. Společnost Linet dokonce darovala vojenské nemocnici King Hussein Medical Center několik speciálních zdravotnických postelí. Objednal jsem se u tehdejšího jordánského premiéra, abych mu vysvětlil, že nemůžeme poskytnout dar, protože nejsme na seznamu. A díky tomu se podařilo Českou republiku na seznam zařadit. Teď už záleží na šikovnosti jednotlivých firem, protože konkurence je v Jordánsku velká.

Ale ta dobrá pověst českých lékařů asi může k podobným zakázkám přispět?

Určitě. A nemusí jít jen o zdravotnický export. Myslím, že některé české firmy se už dostaly k zajímavým kontraktům právě díky dobré pověsti naší země – a to i v nejvyšších vládních kruzích v Jordánsku. Jordánci se například rozhodli rozšířit výkon dvou svých elektráren a turbíny do nich dodává společnost Doosan Škoda Power. (O této plzeňské firmě čtěte více v zářijovém vydání časopisu Moderní ekonomická diplomacie.) Jordánská instituce King Abdullah Design and Development Bureau, což je fakticky největší jordánská zbrojovka a výzkumná agentura, zase začala spolupracovat se společností Tatra. V letech 2016-2017 se naše obchodní výměna s Jordánskem zdvojnásobila. Zatímco naše pomoc byla na úrovni desítek milionů korun, vzájemný obchod se teď pohybuje v řádu stovek milionů.

Pokud jde o energetiku, v Jordánsku se také rýsovaly velké zakázky pro české firmy při stavbě tamní jaderné elektrárny. Z této stavby ale sešlo, Jordánci nyní uvažují o menších reaktorech, což je hudba dost vzdálené budoucnosti.

Úloha ambasády spočívá v otevírání dveří, tak jak se nám to podařilo v případě zdravotnického seznamu. Za svůj možná největší diplomatický úspěch ale považuji to, že se nám v roce 2017 po devíti letech vyjednávání podařilo během návštěvy jordánského premiéra v Praze uzavřít dohodu o mírovém využívání jaderné energie. To je totiž podmínka sine qua non, bez které by se české firmy a výzkumné instituce vůbec nemohly do projektů v oblasti jaderné energie zapojit. Ten projekt, o kterém mluvíte, je teď skutečně u ledu. Nicméně například Ústav jaderného výzkumu v Řeži spolupracuje s Jordánskou komisí pro atomovou energii, na školení do Česka jezdí jordánští jaderní inženýři. Často jde o projekty financované Mezinárodní agenturou pro atomovou energii nebo Evropskou unií.

Dlouhá trať v Orientu

Jako ředitel odboru teď budete mít na starosti celý Blízký východ. Ten zůstává oblastí mnoha konfliktů, navzdory optimismu, který v některých pozorovatelích vyvolávalo arabské jaro. A zdá se, že ani ekonomický potenciál regionu není tak nadějný, jak se mohlo v minulosti zdát.

Jsem ekonomický laik, ale vím, že více než osmdesát procent našeho exportu směřuje do Evropské unie. A Evropa není nafukovací. Pokud chceme jako exportně založená ekonomika dále růst, musíme hledat nové trhy. Na konci devadesátých let jsem sloužil v Jemenu. Tehdy pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem viděl, že nejčastější značkou auta v hlavním městě Sanáa byla Škoda. Za mého působení tam Češi prodali třináct letadel L-39. Často zaznívá argument, že na Blízkém východě a v severní Africe si mnozí pamatují tradiční československé značky. Myslím, že tohle už moc nefunguje. Dodnes ale hraje roli třeba to, že dva tisíce Libyjců získaly v Československu vysokoškolské vzdělání. Iráčtí piloti zase byli zvyklí létat s letadly L-139 a také proto se nám tam nedávno podařilo tato letadla opět prodat.

Vladimír Müller, majitel společnosti Dr. Müller Pharma, mě v rozhovoru pro toto vydání časopisu MED překvapil, když říkal, že jeho firma nyní bude své výrobky dodávat právě do Libye. Přesto platí, že od libyjského trhu mnozí exportéři v minulosti očekávali daleko víc.

V diplomacii i byznyse platí, že vaše aktivity vám většinou nepřinášejí okamžité výsledky. Jde o běh na dlouhou trať. Navázání spolupráce nebo obnovení kontaktů nějakou chvíli trvá, zejména v Orientu. Vzpomínám si, že když jsme v roce 1995 otevírali ambasádu v Saúdské Arábii, Saúdové měli ve svých cestovních pasech uvedeno, že platí pro všechny země světa kromě zemí bývalého komunistického bloku. Dnes se k nám jezdí léčit tisíce lidí ze Saúdské Arábie a dalších zemí Zálivu. I to může dříve či později prospět našemu exportu. Blízký východ určitě není jednoduchý a my také nemáme tak silné hráče, jakými jsou firmy západního světa typu Siemens. Pořád ale máme v tomto regionu docela dobré jméno.

Víno není tabu

Jak vnímáte roli velvyslance v ekonomické diplomacii? A jak moc jste se jí jako velvyslanec věnoval v porovnání s ostatními aktivitami?

Dá se říct, že nejvíc. Ambasáda a velvyslanec mohou podpořit exportéry už tím, že jejich projektům dodají vážnost, když je tak či onak zaštítí. Z vlastní zkušenosti vím, že takto to funguje v Libyi, Jemenu i Jordánsku. Řeknu to lidově – když velvyslanec zvedne zadek, sedne si společně s podnikatelem do auta s vlajkou a jedou společně na jednání, zvláště v Orientu to pořád hraje velkou roli. Třeba v Jordánsku žije určité procento křesťanů, není tam prohibice, takže velvyslanec může pozvat tamní obchodní partnery na skleničku na svou rezidenci nebo do hotelu…

Takže v Jordánsku není problém pozvat někoho na skleničku?

Není. Ti, kteří víno nepijí, si ho nedají, ale pozváním nic nezkazíte. Alkohol není žádné tabu ani v rozhovoru. Málokdo ví, že v Jordánsku dvě známé rodiny dodnes produkují víno.

Víno produkovaly i některé další arabské země. Například také Alžířané. Pokračují v tom?

Ano.

Ale asi ho příliš neprodukují pro domácí trh…

To asi ne, ale také v Alžírsku jsem si kupoval alžírské víno. Stejně tak v Tunisku, samozřejmě v Libanonu i v Jordánsku. A třeba na palestinských územích Češi pomáhali s výstavbou pivovarů. Takže i v téhle oblasti máme co nabídnout, byť by se mohlo zdát, že to je nemyslitelné. V době, kdy jsem sloužil v Jemenu, se tam běžně prodávalo nealkoholické pivo. A v nejlepších hotelích také alkohol.

Jan Žižka

O dalších aktivitách českých firem na světových trzích čtěte na www.export.cz.

Komentáře