Medvěd. Z dětského pohledu pohledu roztomile baculatý a usměvavý ťunťa, ze zkušenějšího dospělého divoká šelma vzbuzující respekt a strach. Polští vojáci za druhé světové války ale měli možnost poznat jednoho medvěda v úplně jiném světle, přesněji řečeno v nezvyklém průsečíku obou těchto pohledů. Následující téměř pohádkový příběh vypráví o jedné z málo známých podkapitol zatím nejzuřivějšího válečného konfliktu lidské historie.
Už po mnoho století je Polsko proslavené zejména svou vodkou, kiełbasami a rovněž tím, jak často a bez skrupulí tuhle politicky i kulturně vyspělou a hrdou zemi ohlodávaly a trhaly sousední velmoci. Vyvrcholením všeho byla 2. světová válka, když v září 1939 zaútočily na tehdy čerstvě (20 let) nezávislé Polsko synergicky z obou stran Německo a SSSR. Daleko větší publicitu měla sice zvěrstva páchaná na polském národu nacisty, ale soudruzi z říše srpu a kladiva se jim směle vyrovnali. Zajaté Poláky, které při svém tažení nepopravili přímo na místě, odvlekli do gulagů.
Ve válce se však situace mění každým okamžikem, a ten nastal o necelé dva roky později, kdy se do té doby věrný německý přítel rozhodl na Sověty zaútočit. Zrada za zradu – Stalin se pohotově dohodl se Spojenci. A následně nechal z gulagů propustit i zajaté Poláky, aby se zapojili do bojů v řadách nově posílené protihitlerovské koalice. Pod kuratelou SSSR se jim z logických důvodů bojovat nechtělo, připojili se proto ke generálu Władysławu Andersovi (aktivní účastník obrany Polska v září 1939; zatčen, vězněn a poté propuštěn Sověty) a přešli pod britské velení. Tenhle vojensko-politický přechod s sebou zahrnoval i přesun fyzický – evakuačními vlaky se někdejší vězni a nyní již příslušníci nově se utvářejícího 2. polského armádního sboru dostali na Střední východ do Persie, současného Íránu. Odtud pak vyrazili k pobřeží Středozemního moře do Palestiny, kde se měli po boku britské 8. armády zapojit do plánované invaze do Itálie.
Na jaře 1942 (přesně to bylo 8. dubna) narazila skupina putujících polských vojáků a civilistů v horách mezi Hamadānem a Kangāvarem na malého chlapce, který nesl přes záda přehozený pytel. Byl vyhladovělý a ptal se, zda by mu mohli dát nějaké jídlo. Vojáci zase byli zvědaví a ptali se, co má v tom pytli. Měl tam medvídě (konkrétně mládě medvěda syrského, což je nejmenší poddruh medvěda hnědého). Prý ho našel u medvědice, kterou zastřelili lovci, a bylo mu ho líto. Osmnáctileté Ireně Bokiewiczové, která spolu s vojáky prchala ze SSSR, bylo zase líto toho chlapce i bezmocného medvíděte. A tak následoval férový výměnný obchod – chlapec dal vojákům medvídě a místo něj si nacpal pytel erárními konzervami. Zda mu konzervy nějak pomohly přežít kruté válečné období a co se s ním vůbec posléze stalo, o tom historie nic neví. Zato medvěd, kterého později polští vojáci adoptovali a pojmenovali Wojtek, zanechal v historii pořádnou stopu, hodnou chrabrého medvěda.
Malá jazyková odbočka: mužské křestní jméno Wojtek neboli česky Vojtíšek vzniklo složením dvou slov – „woj“ s významem vojna nebo válka, a „ciech“ s významem radost nebo útěcha. Wojtek je tedy cosi jako „radostný válečník“ nebo též „útěcha vojska“. Jak nakonec dostál svému jménu?
Wojtek byl stejně podvyživený jako ten kluk, od něhož ho vojáci odkoupili, ovšem na rozdíl od něj byl ještě tak malý, že se neuměl ani sám najíst a maso z konzerv by ho nejspíš zabilo. Dostal tedy kondenzované mléko smíchané s vodou ve vyprázdněné lahvi od vodky, do jejíhož hrdla byl nacpán šátek. Tři měsíce strávil v polském uprchlickém táboře poblíž Teheránu, kde pod Ireniným dohledem nabral hmotnost a sílu, a v srpnu téhož roku byl věnován 2. transportní rotě, z níž se později stala 22. zásobovací rota dělostřelectva. S ní pak Wojtek, který se později stal jejím oficiálním maskotem, obrazil velký kus tehdejšího válečného pole – z Palestiny do dnešního Iráku, a odtud zpátky přes Sýrii až do Egypta.
Tou dobou už nepil z lahve mléko, nýbrž pivo a víno, kteréžto nápoje si prý velice oblíbil a dostával je za odměnu. Podobně jako cigarety, které přijímal pouze zapálené – dal si jen jeden šluk nebo dva, a pak cigaretu snědl. Jinak se ovšem stravoval velmi zdravě a výživově hodnotně, v jeho jídelníčku nechybělo ovoce, marmelády, sirupy a med. Vojáci se brzy stali jeho novou rodinou. Večer s nimi sedával u ohně a v noci se za nimi chodil tulit do stanu, třebaže měl odmalička svou vlastní, měkce vystlanou ‚spací‘ bednu. Uměl také parádně mašírovat v organizovaném šiku, což bylo poněkud legrační – pochodoval jako člověk po dvou, takže jeho hlava vyčuhovala nad špalírem vojáků, protože ve vzpřímeném postoji měřil téměř dva metry. A na vyzvání ukázkově zasalutoval. Ve volném čase miloval zápasení s vojáky, které obvykle končilo jeho vítězstvím, kdy poražený ležel na lopatkách a (dvoumetrový a zároveň dvoumetrákový) medvěd mu na důkaz své převahy přátelsky olizoval tvář. Při delších přesunech sedával v autě na místě spolujezdce a vykláněl se z okna, což vzbuzovalo uctivý údiv a někdy i zděšení u místních obyvatel přihlížejících průjezdu vojenské kolony. Tedy to ještě když byl menší, později už musel sedět na korbě auta, ale pozdvižení to nezpůsobovalo o nic menší.
Ostatně bylo se čeho obávat – jak dokládá následující příhoda, kdy se osvědčil nejen coby milovaný a zábavný člen roty. Wojtek se hrozně rád koupal. A když zrovna nehledal něco na zub v kuchyni, navštěvoval polní sprchy. Nejraději se sprchoval spolu s ostatními vojáky, ale jelikož se brzy dovtípil, jak se pouští voda, chodil tam později často sám, třeba i v noci. Jednou tam načapal jakéhosi záhadného Araba. Srazil ho tlapou k zemi a způsobil povyk, Arab byl následně chycen a při výslechu se přiznal, že je nepřátelský špión. Wojtek dostal za odměnu lahev piva. Nebyl to však zdaleka jeho poslední chrabrý čin, další a větší měly brzy následovat.
Byl konec léta roku 1943 a polští vojáci se po boku britské 8. armády připravovali na vylodění v Itálii. Problém byl ovšem ten, že v britském vojsku nebyla povolena žádná ‚domácí zvířata‘ coby doprovod. Aby se mohl v Egyptě s ostatními vojáky vůbec nalodit a odplout do Neapole, dostal Wojtek hodnost vojína spolu se všemi patřičnými náležitostmi, jakými byly pořadové číslo a jméno v oficiálních armádních dokumentech. Jako řádný člen polské 22. zásobovací dělostřelecké roty se pak účastnil i jedné z nejdelších a nejkrvavějších bitev druhé světové války u Monte Cassina. Němci byli pevně usazeni v zákopech na svazích kolem kláštera, odkud s přehledem odráželi všechny spojenecké útoky. Poláci ale jejich suverenitu zlomili a jedním ze zásadních zlomových elementů byl bezpochyby i medvěd Wojtek. Bez ohledu na neustálé ohlušující rány nosil ve svých tlapách víc jak padesátikilové dělostřelecké granáty z náklaďáků v zázemí až na frontovou linii, neúnavně dnem i nocí, a nikdy žádný neupustil na zem. Představte si, jaká vzpruha bojové morálky to musela být pro polské vojáky, a naopak potupa pro ty německé. Díky vytrvalé polské kanonádě se nakonec podařilo německou obranu prolomit, dobýt Monte Cassino a postupovat dále na sever. Těsně po bitvě bylo rozhodnuto, že se ikonická postava medvěda s dělostřeleckým granátem v tlapách stane novou insignií 22. zásobovací jednotky – vojáci ji pohotově umístili na auta, vlajky i uniformy. A emblémem této jednotky zůstává dodnes.
Po skončení války, když se Polsko znovu ocitlo pod (osvobozující) okupací sovětské Rudé armády, doputoval Wojtek se svými vojáky do Skotska, kde měli být demobilizováni. Co teď s medvědem, který si díky své chrabrosti vysloužil hodnost desátníka? Ředitel zoologické zahrady v Edinburghu se dohodl s velitelem 22. zásobovací roty, že mu připraví důstojný domov. Od 15. listopadu 1947 se tak Wojtek stal oficiálně novým přírůstkem místní ZOO, kam za ním často chodili jeho bývalí spolubojovníci. A i přes výslovný zákaz k němu lezli do ohrady. Jako zvíře zvyklé na lidi byl prý milý na všechny návštěvníky, ale znatelně ožíval, jakmile zaslechl polštinu.
Třebaže se medvědi mohou v zajetí dožít až padesáti let, Wojtek zemřel v prosinci 1963 ve stáří 22 roků. O jeho smrti informovala i světová rozhlasová média, protože byl tehdy vnímán coby hrdina nedávno skončivší druhé světové války. Jak později řekl jeden z vojáků 22. dělostřelecké zásobovací roty: „Wojtek byl jeden z nás, a zároveň i někdo úplně jiný. Byli jsme daleko od domova a neměli jsme nic a nikoho blízkého. On nám nahrazoval všechno, co jsme postrádali – naše manželky, děti, domácí zvířata, prostě naše rodiny. Měli jsme ho rádi a on měl rád nás.“
Radek Kovanda
A zde si ještě přečtěte, kterak Hiroo Onoda, japonský voják se srdcem ze železa, bojoval ještě 29 let po kapitulaci císařství.
