Kouření cigaret je vznešené – ne přesto, že smrdí a zabíjejí, ale právě proto.
Zuří krymská válka. Nemyslíme nedávnou invazi, kterou si moderní ruské samoděržaví vyrobilo politický marketing na pár let dopředu. Myslíme válku, kde proti Rusku vedle Osmanské říše (čili Turecka) bojovala Anglie a Francie. Je rok 1852. Jakýsi turecký voják s nelibostí zjišťuje, že jeho dýmka vzala ve válečném chaosu za své. Bere proto prázdnou papírovou nábojnici, tabák nacpává do ní, na jednom konci ji zapaluje a na druhém potáhne. První cigareta je na světě.
Tento tradovaný příběh je nejspíš vymyšlený. Ale když něco není skutečné, tak to neznamená, že to není pravdivé. Cigarety přišly do Francie ze Španělska o nějakých dvacet pět let dříve. Je však doloženo, že za krymské války francouzští a britští vojáci hromadně napodobovali své otomanské spojence i ruské protivníky, kteří si balili tabák do papíru. V následujících letech se kouření cigaret stalo v evropských velkoměstech módou. Přispěl k tomu i rostoucí dovoz tabáku do Evropy z Egypta.
Společenství dýmu
„Jdete si ven zakouřit?“, „Nemáte prosím cigaretu?“, „Máte oheň?“, „Nevadilo by, kdybych si tu dal jednu s vámi?“ – bez možnosti pronést tyto věty, bez shlukování se kolem popelníků a vně nekuřáckých interiérů, bez darování a přijímání cigaret, bez pospolitosti zdravotně-hygienických hříšníků stvrzeného ohněm a popelem, bez obláčků tabákového dýmu by nikdy nevznikla řada krásných přátelství, lásek, obchodů a příběhů. Kouření, to je volnost, rovnost, bratrství v praxi. A ti, kdo znají, mohou si vybavit další okamžiky: cigareta po milování, cigareta ve chvílích osamění, nudy, zoufalství, radosti i smutku. Cigareta v pustém a nevlídném zimním městě je jako jiskra naděje. Jako chvíle meditace. A kouření je zároveň krásné. Gesto elegance a grácie.
Smrt a ošklivost
A pokračujme: kouření je nezdravé, smrtící, působí neštěstí, nemoci, zármutek a hospodářské škody. Každý ví, že po kouření je člověku v zásadě zle. Kouř cigaret páchne a obtěžuje. Kouření zhoršuje pleť, podlamuje zdraví, snižuje fyzickou výkonnost, zhoršuje spánek.
Nemyslící většina si vybere jeden pohled a začne se hádat, jak to všichni známe z verbálního fanouškovství (a nenávisti) internetových diskusí. Chytří, ale stále nemyslící jednotlivci s přístupem k určitému politickému vlivu pak zahájí fanatické tažení, kterým si dodávají pocitu vlastní morální hodnoty, protože přece vědí, co je pro ostatní dobré.
Důležité jsou však otázky, které rozpornost kouření vyvolává. Proč miliardy lidí kouřily a kouří? Proč kouří tolik bohatých, chudých, hloupých, chytrých, věřících, nevěřících, bílých, žlutých, nahnědlých i úplně černých? Proč tolik lidí dělalo a dělá to, co smrdí, škodí zdraví, působí nemoci a smrt a ještě to stojí tolik peněz? Copak se lidé bez této naprosté zbytečnosti neobejdou?
Neobstojí vysvětlení, že dřív se o škodlivosti cigaret nevědělo. Pohádka o pověrčivosti, nevědomosti a tmářství dob minulých a pokroku, díky němuž jsme prozřeli, svědčí spíš o vlastní nejistotě. Mýtem pokroku si dodáváme vlastního významu, než abychom popisovali nějaký reálný stav. Takže závislost? Ani ta nic nevysvětluje, jen vyvolává podobnou otázku: co je na cigaretách tak dobrého a žádoucího, že jsou na nich lidé závislí? Pokud na ni nebudeme hledat odpověď, budeme jako v případě drog jenom dál šířit pohádku o zlém démonovi.
Život jako sebevražda
Cigarety nejsou zdravé, ani krásné, ani příjemné. Cigarety jsou totiž vznešené. Podle filosofa Immanuela Kanta je krásné to, co se obecně líbí, co je takříkajíc na pohled příjemné. Vznešené je pak to, co se líbí přesto, že to klade odpor smyslům. Vznešené je to, že co je krásné, ale zároveň nepříjemné, děsivé, ba dokonce ošklivé. Vznešené je to, co překračuje úhlednou uměřenost. Krásný je francouzský park, vznešené jsou divoké, rozeklané velehory.
Psychologický efekt nikotinu má dvě fáze. Za cenu zesilujícího nepříjemného pocitu zvyšuje krevní tlak a tepovou frekvenci. V následujícím okamžiku však tlak i tepová frekvence poklesnou, což vyvolá výrazné uvolnění a uklidnění. Organismus nejprve zvládne úzkost tím, že ji zesílí a a že jí dodá přesný počátek, za cenu nepříjemného pocitu, pachuti a někdy i nevolnosti z vdechnutí jedu. Za toto malé hrdinství získá tělo odměnu: úlevu a snížení napětí, které tentýž jed vyvolal. Protikladné účinky tabákového kouře se navzájem posilují: vyšší napětí je podmínkou pro větší uvolnění.
Lidé kouří právě proto, že cigarety škodí a zabíjejí. Pokud by byly jen nevinnou hračkou, o značnou část svého kouzla by přišly. Člověk se od zvířat se liší tím, že kouří. Člověk je animal fumans. Škodlivost cigaret pro zdraví není překážkou jejich vznešenosti, ale jde s ní ruku v ruce. Když kouřím, dělám něco zcela zbytečného, nesmyslného, nepraktického, pro mě škodlivého, a tím vykračuji z oblasti pouhého přežívání a obstarávání života. Vykračuji ke smrti. Symbolicky nasazuji život, překonávám strach ze smrti a z vlastní konečnosti. Kuřák volí stejně jako Achilleus – ten může prožít dlouhý a šťastný život na venkově, anebo může zemřít mladý u Tróji a získat nesmrtelnou slávu, být podobný bohům. Volí druhou možnost. Kouření ono napětí mezi pouhou délkou a zachováním života a jeho smyslem a překročením neustále připomínají. Připomínají nám vznešenost, která, pravda, může být neslučitelná se životem.
Charakter cigaret, který nelze vystihnout v kategoriích zdravé/nezdravé, připomíná i oblibě kouření mezi vojáky. Ve válce, na frontové linii, kde člověk může kdykoli zemřít, je varování „kouření škodí zdraví“ absurdní a směšné. Cigarety z věcného hlediska nijak nepřispívají k přežití v boji, neboť kouření snižuje fyzickou odolnost a oheň a kouř mohou vojáka prozradit nepříteli. Vojáku v nesmyslném chaosu a ničivém ohni války však cigarety poskytují chuť civilizace a… vznešenosti. Kouření je něčím, co se vymyká všudypřítomné hrůze a zkáze. Cigarety zlidšťují uprostřed nelidského běsnění.
Vymítání kuřáků
Cigarety posloužily generacím mužů i žen ve chvílích tísně, únavy, zoufalství, smutku a nudy. Posloužily jako sebevražedný nástroj, jako umělecká rekvizita, jako sociální prostředník, jako meditace a modlitba. Každý si může zvolit: kouřit, nebo nekouřit. A přesto jsou cigarety veřejným nepřítelem číslo jedna, kterého je třeba zhanobit, vykořenit a zničit. Totalitní kampaň proti cigaretám a kouření, která posedla západní svět, slaví úspěchy. Je to především proto, že postupuje cestou zákazů, vštěpování pocitů viny a popření svobody volby. Protikuřácká propaganda zaklínající se kultem zdraví a čisté rasy nekuřáků diktuje normu. V New Yorku vypadáte s cigaretou na ulici divně. V současných filmech až na výjimky kouří spíš záporné postavy, případně nikdo. Zdraví lidí a šetření peněz vynakládaných na léčbu nemocí z kouření jsou pouhou záminkou. O co se tu hraje, to je ovládnutí duší, o zbavení nevypočitatelné svobody. I svobody od života samotného.
Albert Camus, 1944, Paříž.
Kdo ztratí možnost zapálit si cigaretu, je na tom podobně jako ten, kdo ztratí možnost sebevraždy: přestává být svobodným člověkem, tedy člověkem vůbec. Jak říká filosof Albert Camus, možnost sebevraždy je vrcholným projevem svobody. Boj za hodnotu života je boj za možnost (nikoli nutnost) kouřit.
Má být zdraví jediným měřítkem toho, co je dobré a krásné? Život samotný je koneckonců neustále postupující nemoc, z níž se vyléčíme teprve smrtí. Žít znamená vybírat si své jedy. A pak se rozplynout jako dým.
Petr Bílek
