Mučící metoda měla zlomit vůli zadrženého, ale v mnoha případech vedla ke smrti, jež se obětem v danou chvíli zdála být tou nejlepší možností, jak se zbavit neskutečného utrpení.
Zatímco na druhé straně planety se od středověku popravovalo či mučilo obrovskou sloní tlapou, která oběť nemilosrdně zašlápla pomalu, anebo rychle, v západním světě se k podobnému trestu využívalo kamení nebo jiného těžkého smrtonosného závaží.
Metoda se vžila pod francouzským názvem „peine forte et dure“ (česky „tvrdý a efektivní trest“), jejím úkolem bylo donutit podezřelého k tomu, aby stanul před soudem – bez jeho souhlasu to totiž nebylo možné. Oblíbeným řešením takové zapeklité situace pak bylo obvyklé mučení.
Populární byl trest především v Anglii. Jeho nejslavnější obětí se roku 1586 stala, později svatořečená mučednice, Margareta Clitherowá, jež nelegálně praktikovala římskokatolickou víru a poskytovala úkryt katolickým kněžím. Margareta byla zády položena na ostrý kámen, břicho a hruď ji zatížili těžkými vysazenými dveřmi z jejího vlastního domu. Postupně pak přidávali další závaží v podobě velkých balvanů.
Clitherowá, jež se odmítla zúčastnit soudu ze strachu, že budou vyslýchány a mučeny i její děti, zemřela po patnáctiminutovém utrpení pod vahou čítající 356 kilogramů i se svým nenarozeným potomkem.
Podobná smrt čekala i na Gilese Coreyho během nechvalně známého procesu s „čarodějnicemi“ v americkém Salemu roku 1692. Corey, tehdy jednaosmdesátiletý farmář, zemřel po třídenním mučení. Poslední krutou metodou, která měla násilím vynutit přiznání, bylo právě „peine forte et dure“. Corey se však k činu, jenž nespáchal, odmítl doznat a místo toho své mučitele vybízel k přidání „větší váhy“ – to jsou také jeho konečná zaznamenaná slova.
Trest byl v Anglii oficiálně zakázán roku 1772.
Jan Králík
