Při sledování demonstrací klimatických aktivistů (nejen) v naší zemi se nemůžeme ubránit dojmu, že přísloví „šaty dělaj člověka“ se dnes možná daleko více než člověka týká průmyslových a energetických podniků.
Terčem zášti českých ekologistů se staly především uhelné doly, ale doly na dnes daleko žádanější měď, lithium či kobalt pro zelené technologie jsou stranou pozornosti – asi proto, že u nás žádné takové nejsou a co oči aktivisty nevidí, jeho srdce bolí méně.
Tuzemští ekoaktivisté protestují v poslední době především proti elektrárně Chvaletice. Splňuje všechny atributy objektu, proti kterému se snadno demonstruje: spaluje fosilní zdroje, z komína se jí kouří a nevypadá zrovna esteticky, je to klasický šedivý obludný netvor.
Položme si řečnickou otázku, proč se neprotestuje před podobným zařízením s naprosto stejným účelem, které ale zvnějšku vypadá jako vesmírná primabalerína? Asi proto, že šaty dělaj (eko)člověka.
A kde že se nachází ta krásná vnadná blondýna plná energie, v jejichž útrobách to ale kvasí úplně stejně jako ve střevech stařeny bez makeupu?
Je to spalovna komunálního odpadu a zároveň elektrárna a teplárna ve Vídni, co by kamenem dohodil od jejího historického jádra – pokud by se dalo kamenem dohodit na vzdálenost čtyř kilometrů. Nad Dunajským kanálem se zde tyčí ojedinělá fotogenická stavba, která je pro návštěvníky rakouské metropole stejně významná a pozoruhodná jako o mnoho staletí starší, turisticky ikonická Katedrála svatého Štěpána. Pro nás mají navíc obě tyto stavby zvláštní kouzlo, protože se na nich podíleli architekti s českými kořeny.
Spalovna ve Spittelau oslaví příští rok půl století od svého spuštění do provozu. Byla postavena v letech 1969 až 1971. Když ji v roce 1987 zničil velký požár, očekávalo se, že bude celý provoz zlikvidován. Vídeňští radní ale rozhodli zcela opačně, a to ze dvou zásadních důvodů. Za prvé ke spalovně/teplárně byl již tehdy napojen rozsáhlý systém ústředního vytápění, který by se musel složitě přepojovat jinam, za druhé spalovna stála na strategicky dokonalém místě – přesně uprostřed oblasti, z níž se sváží komunální odpad z okolí. Tehdejší vídeňský starosta Helmut Zilk chtěl co nejvíc využít této na jedné straně katastrofy, ale na druhé i bezprecedentní příležitosti – vybudovat nejen nový, nýbrž zároveň i dokonale moderní provoz, v němž se spalováním komunálního odpadu vyrábí elektřina i teplo a který bude mít navíc rovněž kulturní hodnotu. A tak se na scéně coby hlavní ‚projektant‘ objevil Friedensreich Hundertwasser, tehdy již světoznámý rakouský malíř, grafik a architekt, zároveň enviromentalista a milovník přírody. V roce 1992 pak byla podle jeho návrhu spuštěna do provozu nová spalovna s tvarově i barevně jedinečnou fasádou, střechami porostlými přírodní zelení a komínem opatřeným ‚zlatou koulí‘.
Jedinečné je ovšem také to, co se ‚skrývá‘ uvnitř za touto malebnou fasádou. Spalovna ve Spittelau (mimochodem – Spittel je německy špitál a přípona -au značí vodní tok, podobně tak i třeba naše přípona -ava u řek jako Vltava či Sázava, čili Spittelau by se dalo přeložit asi jako Špitálava) zpracuje ročně kolem čtvrt milionu tun toho, co Vídeňané vyhodí do popelnic na směsný komunální odpad. Z něj ročně vyrobí 120 tisíc MWh elektřiny a 500 tisíc MWh tepelné energie pro 60 tisíc domácností, zároveň se zde vytřídí 6 tisíc tun šrotového železa a při procesu spalování se vyrobí 6 šedesát tisíc tun slínku a popele, které se používají jako materiály ve stavebnictví.
Spittelauský komín je sice o něco menší než věže Katedrály svatého Štěpána, ale jen o necelých deset metrů. Metr sem, metr tam – daleko zajímavější pro nás je skutečnost, že se na vzniku obou těchto vídeňských dominant podíleli lidé s českými kořeny. Petr a jeho syn Jan (oba s přídomkem) z Prachatic na Svatoštěpánské katedrále, spalovnu ve Spittelau vyprojektoval již zmíněný Friedenrech Hundertwasser, vlastním jménem Friedrich Stowasser, jehož jeden z dědečků pocházel z Karlových Varů a druhý od Znojma a jedna z babiček z Bobrové (okr. Žďár nad Sázavou).
Sama Vídeň má s Prahou společného ještě daleko více. Nejen to, co je vidět na první pohled, otisky společné historie jako jsou všudypřítomná česká jména (např. legendární kavárna Café Hawelka či obchody s módou Liska nebo jména ulic jako Pokornygasse či Skodagasse), ale také třeba členění do městských obvodů. V Praze jich máme 22, ve Vídni je o jeden navíc. Hundertwasserovu spalovnu najdete najdete ve vídeňském devátém městském obvodu, naši Malešickou spalovnu (a taky nedalekou Malešickou teplárnu se třemi ikonickými komíny, které jsou ústředním základem loga místního minipivovaru) v pražském obvodu desátém. Je to jistě jen náhoda – ale při srovnání vzhledu těchto zařízení vyvstává jedna zvláštní otázka:
Proč naši provozovatelé podobných typů zařízení, ať již spalovači komunálního odpadu nebo uhlobaroni, neinvestují více do efektního designu nežli třeba do efektivního odsíření? Nepřitáhli by tím daleko spíše pozitivní nežli negativní pozornost veřejnosti? Protože nejen „šaty dělaj člověka“ – ale i brutalistně strohé šedivé bloky a chladicí věže a komíny s červenobílými vzory ovlivňují naši „první signální soustavu“. Fotky z Klimakempu před pestrobarevnou spalovnou ve Spittelau by určitě měly úplně jiné vyznění nežli ty s pozadím šedivých elektráren, byť kouř i pára vychází z obou.
Každopádně – pokud si již dnes doma v klidu plánujete, kam vyrazit na cesty, až se zase bude moct vyrážet ven, nezapomeňte si do itineráře napsat tuhle vskutku ojedinělou multifunkční stavbu, kterou můžete obdivovat zvenčí nebo prozkoumat zevnitř. A pro srovnání pak zkuste navštívit některou z významných českých elektráren, které nabízejí možnost exkurzí – kupříkladu Temelín nebo Chvaletice.
Jiří Vrátný
