Ekoaktivistické organizace nás soustavně informují o aktuálním pořadí na čele českého „emisního pelotonu“. Není od věci být v „ekoobraze“, o tom žádná, ale proč jsou tyhle články psané jakoby mluvou sportovních komentátorů? A proč se při jejich sestavování a následných interpretacích dopouštějí autoři (ne)chtěných chyb a používají zcela nesmyslné příměry a mimózní analogie?
„Chvaletická elektrárna, dlouholetý svěřenec společnosti Sev.en EC, která již několik let úspěšně nenašla přemožitele, si letos výrazně pohoršila a čeká ji potupný sestup v tabulce emisní ligy. Tentokrát ji v nervy drásajícím souboji zdolaly Počerady, které tak suverénně vykročily za medailovým úspěchem a vyhouply se na nejvyšší znečišťovatelskou příčku. Uvidíme, kdo si do příštího kola lépe vyladí formu…“ Tak nějak by se dalo parafrázovat vyznění článků od ekoaktivistických organizací, jež nás pravidelně zásobují žebříčky největších hříšníků v oblasti energetiky a průmyslové výroby v Česku. Jenže zatímco kouzlo terminologie sportovních komentátorů spočívá v úsměvné nesmyslnosti příměrů, cílem terminologie ekologických aktivistů je primárně vystrašit veřejnost. Přitom nesmyslných příměrů v ní najdete dvanáct do tuctu. Úsměvné však nejsou ani za mák.
Kdo má hůl a chce bít, psa si vždy najde
Každý rok, ba každé čtvrtletí proletí médii zprávy vypracované ekologi(sti)ckými organizacemi jako Arnika, Greenpeace či Hnutí Duha. Ty například podle údajů z IRZ (integrovaného registru znečištění) nebo OTE (Evropského registru obchodování s emisními povolenkami) pravidelně sestavují „žebříčky“ největších českých „znečišťovatelů“. Jimi uváděná čísla jsou většinou správná, jen tu a tam se při tom (ne)chtěně ‚překouknou‘. V dnešní postfaktické době (co to je, viz článek na ZDE) ovšem nejde o to, zda máte pravdu, nýbrž o to, a) jak hlasitě ji dokážete vykřičet do světa, a b) kolik dalších pravd při tom (ne)chtěně zamlčíte. Jde o to, že když se řekne a, nesmí se říct b, protože jinak by se tahle ideologická konstrukce zhroutila jako domeček z karet – nebo jako ten nadějný projekt ekobrček z žitné slámy, u kterých se ukázalo, že se k nám dovážejí z Číny.
Od ekologistických organizací se pravidelně – navíc poutavou mluvou sportovních komentátorů – dozvídáme o tom, jak ta či ona továrna nebo elektrárna v Česku aktuálně vypustila do životního prostředí nejvíce jedovatého sajrajtu (viz např. ZDE – Neratovická chemička „vyhrála“) , která postoupila / sestoupila na druhé a třetí místo, jak si znečišťující matadoři polepšili / pohoršili a kdo je „skokanem roku“. Že by se k tomu mohlo připojit vyjádření dotčené strany nebo dodat vysvětlení, proč se v novém žebříčku zahejbala škatulata, to už by asi byla přílišná (a nežádoucí) objektivita. Nedejbože dávat pak tyhle výmluvné cifry do nějakých širších souvislostí.
Kupříkladu – ony absolutní roční úhrny, na nichž ekologistické žebříčky stavějí své děsivé pravdy, ve skutečnosti reflektují aktuální intenzitu provozu daného „znečišťovatele“. Čili když bude mít Spolana z nějakého důvodu půlroční odstávku, dostane od aktivistů velkou pochvalu za brutální pokles emisí? A dodají pak k tomu konečně také byť jen krátkou noticku, že ve Spolaně díky jejím provozovatelům úspěšně hnízdí a vyvádějí svá mláďata sokoli stěhovaví či že se tu daří včelám?
Nebo naopak – když Chvaletice vyrobí (jako se to stalo v roce 2018) rekordní množství elektřiny, takže jely na ‚plné koule‘ i co se týče absolutní výše emisí, budou tím pádem „špinavější“ než jiný zdroj s nižší účinností a horší mírou své ekologizace, který ale zrovna v tom období skoro nic nevyráběl? Inu, jistě že nebudou, jenže skutečnost vykreslovaná v ekožebříčcích se podobných mimomísových myšlenkových pochodů drží zuby nehty a předkládá je jako vážně míněné úvahy a závěry.
Jestli něco srovnávat, tak prosím ne potenciální roční úrodu ovoce s aktuální úrodou jablek a hrušek, ale reálně srovnatelné veličiny – třeba emisní koncentrace v metru krychlovém spalin nebo množství emisí vyprodukované na jednotku vyrobené energie. Čímž ovšem nevyhnutelně dojde k totálnímu znevěrohodnění původně zamýšlené pointy, neboť se ukáže, že dnes tolik pranýřované Počerady a Chvaletice jsou na tom v tomto ohledu velmi podobně jako všechny ostatní zdroje. Akorát že s tímhle se žádné zásadní přesuny v emisní lize, které by byly s to přitáhnout pozornost čtenáře, fakt dělat nedají.
Nádoba plná hoven
Člověk je nádoba plná hoven – jak kdysi pravil moudrý Jan Werich, nebo to spíše byl nějaký moudrý gastroenterolog, ale každopádně je to fyziologický fakt, tak prostě lidské tělo funguje, že svou potravu mění na energii a odpad. A to, jak dokáže s tímto odpadem nakládat či jej likvidovat, posléze určuje i dlouhodobou úspěšnost fungování lidské civilizace. Středověk s praxí vylévání nočníků z okna na ulici si ve finále zadělal na smrtící pandemie, nesrovnatelné s tou dnešní – tehdy mor dokázal v několika vlnách připravit předčasně o život až dvě třetiny lidské populace. Že by již tehdy reagovala planeta na „virus“ jménem lidstvo, podobně jako dnes podle tvrzení některých aktivistů (papeže nevyjímaje) je koronavirus ‚samoléčící mechanismus Matky Země‘?
Kolik lidí předčasně zemřelo vlivem znečišťujících látek v ovzduší na začátku průmyslové revoluce, se dnes můžeme jen dohadovat – málo jich jistě nebylo. Stejně jako nebylo málo těch, kdo předčasně zemřeli na infekční choroby či chronickou fyzickou únavu v důsledku každodenního pachtění se za svým chlebem v potu tváře, a to nemluvě o válkách – sice jen lokálních, necelosvětových, ale častých, zažila je každá generace.
Nicméně od té doby se díky vědecko-technickému pokroku, umožněnému ve značné míře levnou a dostupnou energií z fosilních paliv, udála velká proměna – průmyslové provozy radikálně snižují emise škodlivých látek, což se jim (protože musí, aby mohly vůbec fungovat) daří, i když zcela bezemisní stále nejsou – a nikdy úplně nebudou. Stejně jako se asi člověk nikdy nezbaví nutnosti vyprazdňování, ale stále se snaží eliminovat negativní dopady tohoto biologického aktu na minimum. Asi nikdy se nezbavíme nutnosti jíst a pít (a tím pádem vylučovat) – leda bychom své oskenované mozky uměli nahrát do nějaké elektronické sítě a začali bychom žít v digitální virtualitě. Jenže i v tomhle případě bude zapotřebí vyrábět věci, sofistikované přístroje, které nám to umožní. A díky nimž bude zároveň možné se posouvat vpřed k co nejnižšímu množství emisí při výrobě energie, bez které to prostě nikdy nepůjde.
Smiřme se s tím, že naše emise nikdy nebudou nulové, a to ani v případě výroby energie ze slunce / větru / vody – navíc zatím příslušná energetická zařízení neumíme ani vyrobit jinak než z hliníku, skla, plastu, oceli a dalších kovů, k čemuž jsou zapotřebí suroviny jako železná ruda, bauxit či ropa. Je to zkrátka stále „něco za něco“, a vždycky to tak asi bude, viz první termodynamický zákon (a máte-li čas, což teď v době karantény určitě máte, přečtěte si knihu Ani sami bohové od Isaaca Asimova).
Něco za něco – přičemž to obojí „něco“ se prokazatelně stále zlepšuje
Stejně jako lidské exkrementy je i průmyslové znečištění úměrné vzniklým hodnotám – v případě lidského života je to samo fungování našeho organismu, díky čemuž vytváříme hmotné i nehmotné statky; v případě industriální výroby je toho daleko více, protože to máte: energii elektrickou a tepelnou, materiály jako ocel, cement, plasty, hnojiva a další metalurgické a chemické výrobky, spotřební zboží vysokoobrátkové, spotřební zboží nízkoobrátkové, nákupní tašky jednorázové, nákupní tašky na vícero použití, počítače, mobily, textilie na transparenty plastové, textilie na transparenty konopné a pily rámovky – na řezání hlav fosilních baronů…
Zdalipak budou příští generace demonstrovat proti větrným baronům?
Bez těchhle všech nezbytností by nebyla šance na další významnější vědecký pokrok včetně objevů a vynálezů na poli obnovitelných zdrojů energie, ani tudíž cesta ke zlepšování stavu životního prostředí. Ano, neobejde se to bez zvýšené produkce CO2 –ؘ což ovšem ve skutečnosti není žádné znečištění, nýbrž jen důsledek naší snahy o to se co nejlepším způsobem vypořádat s tím, že žijeme, že něco vyrábíme a že se nějak snažíme tlumit tzv. negativní externality.
Boj o první místo
Ekologistické žebříčky postavily letos na první příčku emisí CO2 elektrárnu Počerady. Jak tuhle ‚nominaci‘ interpretovat? Jakože „tady vidim velký špatný“? Oxid uhličitý je ve skutečnosti zcela samostatná a odlišná kapitola – jeho emise nelze házet do stejného pytle s emisemi umělých, tedy člověkem vyrobených látek, u nichž v přírodě nefunguje žádný koloběh ‚léčivého‘ rozkladu, přeměny či likvidace. CO2 je plyn, který je přirozenou součástí (byť jen v množství promile) naší planetární atmosféry. Ekologisté a novináři však o něm často referují jako o „znečištění“ – ačkoliv jde o látku, která je jedním ze stavebních kamenů života na Zemi. Po vdechnutí vzduchu i s aktuálně o něco vyšší (stále ale v homeopatických řádech) koncentrací CO2 se fakt ještě nikdo nerozkuckal ani nezemřel. Jsou zde ovšem daleko zásadnější kategorie – prokazatelně jedovaté věci jako třeba rtuť, dioxiny, polyaromatické uhlovodíky, formaldehyd atd atd…
Demence absolutních ročních úhrnů emisí
Ano, průmyslová produkce se bez těchto odpadních produktů bohužel neobejde. Výrobní podniky však ani s nejmodernějšími technologiemi nejsou schopny být křišťálově čisté – stejně jako se člověk a jeho život neobejde bez produkce fekálií. Jenže „strážci ekologie“ u svých žebříčků už nikde neuvádějí, jak moc kleslo vypouštění emisí těchto látek za poslední desetiletí. Že kleslo o několik číselných řádů a splňuje současné, velmi přísné přísné limity. A že třeba 200 kg ročních úhrnných emisí neznamená, že někomu spadnou na hlavu dva metráky rtuti, ale že jde ve skutečnosti o stopové množství rozptýlené atmosférou, součást tzv. dálkového znečištění přicházejícího nejen od nás, ale i z okolních zemí, a že zdroje znečištění právě třeba rtutí jsou a) daleko nižší než byly kdykoli předtím, ale b) pocházejí v daleko hojnější míře i z jiných zdrojů, jako jsou kupříkladu zubařské ordinace nebo (následně) krematoria.
Velmi důležitý je také obrazový kontext, jímž zpávu o největších znečišťovatelých doprovodíte. Nahoře fotka k článku o největším zlu současnosti jménem fosilní energie, dole fotka vytvořená za použití fotky nahoře, přičemž v obou případech se nejedná o realitu, nýbrž výsledek práce ve fotošopu
Jakmile to zavřeme, bude hned líp
„Když zavřeme Chvaletice a Počerady, bude to jako když přestanou jezdit miliony aut.“ Výborně. A čím se pokryje výpadek dodávek elektrické energie? „Ničím, stejně ji zbytečně vyvážíme.“ Výborně. A odkud ji dovezeme? „Nebudeme ji muset dovážet, když budeme mít dostatek zdrojů ze slunce a větru.“ Výborně. Máme je? A mohli bychom je vidět? A nebylo by od věci uvažovat třeba i nad omezením vývozu piva, automobilů nebo vůbec čehokoli, co umíme vyrábět na vývoz, když to vlastně můžeme dovážet? Jistě to bude jen tak za hubičku a že si tím někdo někde poničí životní prostředí, pak je to jeho chyba… a jistě se zanedlouho ocitne v nějakém zajímavém žebříčku.
To, že třeba uzavřením neratovické Spolany, která je z pohledu ekologistických organizací největší chemický znečišťovatel, zaniknou nejen desítky pracovních míst, ale též místa pro úspěšně hnízdící sokoly, několik desítek včelích úlů v jejím areálu nebo ohrožené rybí druhy žijící v dočišťovacích nádržích, už asi nikdo řešit nebude, stejně jako se o tom moc nepíše ani dnes. Protože to by pak už nebyly chytlavé žebříčky, nýbrž nudné analýzy.
Ten říká to a ten zas tohle aneb „rozděl si to a panuj“
Jako bonbonek na závěr snad jen krátký rozbor zpráv ekologistických organizací k daným žebříčkům znečišťovatelů, kde si jejich čelní představitelé ve svých prohlášeních precizně rozdělují úlohy.
Ten říká to a ta zas tohle, a všichni dohromady řekneme vám moc
Aby to nevypadalo, že to všechno, co mají na srdci, pochází z jedné hlavy. Jiří Koželouh z Hnutí Duha nadnese myšlenku ve stylu „Česká republika stále trhá rekordy ve vývozu elektřiny…“ (ve skutečnosti žádné rekordy netrhá, daleko víc vyváží v Evropě Francie, Německo, Švýcarsko a Švédsko), k tomu dodá mluvčí Greenpeace ČR Lukáš Hrábek, že „politici slibovali, že uhelné elektrárny se budou zavírat už v 90. letech kvůli znečištění ovzduší…“ (jenže od té doby se tyto provozy vyčistily, což se odráží i ve znatelně čistějším životním prostředí…), nakonec Petra Jelínková z Hnutí Limity jsme my celou problematiku moudře shrne větou, že „spalování uhlí patří k hlavním příčinám současné klimatické krize, a proto nesmíme s uzavřením uhelných elektráren zbytečně otálet.“ (ZDE)
Rozejděte se, neshlukujte se
Hlavní příčinou současné klimatické krize je člověk – jednak tím, že dělá to, co dělá, a za druhé tím, že je schopen si důsledky své činnosti uvědomovat, snaží se je napravit a hlavně – každý o tom ví, protože se o tom mluví a píše. Jenže nic nejde stylem dítěte s rozbitým kolenem hystericky křičícím „mámo, udělej něco, ať mě to hned teď přestane bolet“. Přechod na čistější zdroje energie se bez těch špinavých (snad již brzy, ale zatím ne) neobejde. Anebo snad máte, děvčata a kluci z ekologistických hnutí, v rukávu nějaké eso či žolíka, kterak hned teď nahradit zdroje energie a surovin z fosilních zdrojů nějakými jinými, stejně vydatnými a spolehlivými?
Jiří Vrátný
