Jméno Lola Montezová dnes ve většině lidí stěží vyvolá jakoukoliv reakci. Ale před více jak sto padesáti lety za sebou tahle kráska nechávala spoušť, jakoby se skrz téměř celý svět prohnala v podobě ničivého tornáda emocí.
Elizabeth Gilbertová. Tak se ve skutečnosti jmenovalo ono nezbedné děvče vylíhnuté roku 1821 „z divokých vajec“ mladičké irské matce (o které později ve své autobiografii „Lola“ lživě tvrdila, že byla levobočkem španělského šlechtice) a jejího manžela – britského oficíra.
Už své dětství strávila na cestách – vyrůstala spolu s matkou a otčímem v Indii, ale netrvalo dlouho a malá Eliza přerostla svým temperamentem rodičům přes hlavu. Poslali ji na výchovu zpátky do Anglie, kde ani ne desetiletá nezbednice pobíhala po městských ulicích naschvál nahá.
V šestnácti utekla do Indie se starším poručíkem a koloběh aférek se roztočil. O pět let později se již rozvedená kráska sama živila jako profesionální tanečnice. Kalkatské ulice ji rychle omrzely, vrhla se tedy na Londýn, Paříž a Varšavu pod svým novým pseudonymem a původem – Lola Montezová.
Z tanečnice Loly se pomalu ale jistě stávala známá kurtizána, která dokázala zamotat hlavy i takovým personám, jako byl Franz Liszt nebo Alexander Dumas. Ten největší „úlovek“ na ni ale čekal v Mnichově.
Všiml si jí totiž samotný Ludvík I. Bavorský se slabostí pro krásné ženy a vše „španělské“. Naneštěstí pro něj ho tahle záliba stáhla ke dnu (alespoň ne doslova na rozdíl od dalších pár mužů, kteří měli tu „čest” s Lolou a záhadně zmizeli ve vodách při různých paroplavbách). Na kdysi oblíbeného panovníka měla arogantní a výbušná Lola, nyní jím povýšená do šlechtického stavu s tučnou roční rentou k tomu, značný politický vliv. Na její naléhání například uzavřel univerzitu nebo odvolal mocného ministra von Abela, který si dovolil oponovat proti rozhodnutí udělat z irské tanečnice komtesu.
Mnoho nepřátel pro tuhle lásku Ludvíka stálo trůn a v revolučním roce 1848 abdikoval. Zato Lola neabdikovala. Rozjela slušnou kariéru v USA a Austrálii, kde tamním divákům při svých tancích ukazovala vše, co mělo zůstat očím skryté.
Poslední léta svého poměrně krátkého bytí (které by ovšem zadalo za několik románů) strávila jako počestná a věřící žena. Lolin život totiž ukončil roku 1861 nepřekvapivě syfilis v jejích 39 letech.
Jan Králík
