Člověk miluje svého psa a chce pro něj jen to nejlepší. Bohužel v dobré víře mu pomalu a tiše ničí jeho zdraví a dělá z něho vystresovaného chudáka. A to jen proto, že si na vycházku bere plastovou hračku – házedlo pro psy. Doufáme, že po přečtení článku házedlo hodíte do popelnice na plasty a majitele psů upozorníte na nebezpečí používání tohoto mučícího nástroje.
V Česku žijí dva miliony psů. Většina z nich jsou plnohodnotnými členy lidské rodiny. Chováme se k nim jako k dětem a zahrnujeme je láskou a věnujeme jim možná i více času než dětem. Plastový házeč na míčky nástroj je v Česku extrémně populární. V parcích můžeme pozorovat páníčky a paničky, jak do plastového házedla vloží tenisák a vrhnou jím míček do často neuvěřitelné vzdálenosti. Pes prudce vyrazí, nadšeně se žene za míčkem, prudce zabrzdí a s vyplazeným jazykem přiběhne zpět, pán uslintaný míček naučeným pohybem zvedne házedlem ze země a znovu jej vymrští do dálky.
Tuto monotónní činnost opakují během vycházky padesátkrát, stokrát … Pes se zdá nadšený, zdánlivě jej to baví a po návratu domů znaveně lehne do pelechu. Všichni jsou spokojení. Pes i jeho pán. Pes proto, že měl zábavu, pán proto, že pes přestane otravovat a spí.
Bohužel, užitek z toho má jen pán. Pes trpí. Duševně i fyzicky. Jeho pán mu zkracuje život a ten, který mu zbývá, může prožít v bolestech a trýzni.
Dříve, než si popíšeme argumenty veterinářů proti házedlu, popišme si zdánlivé výhody.
- majitel psa se nemusí shýbat pro míček. Je to vhodná pomůcka i pro invalidy a staré a nemocné lidi.
- míček je často mokrý, špinavý od bláta a poslintaný. Házedlo tak chrání oděv před ušpiněním.
- s některými házeči je možné vrhnout míček až do vzdálenosti 25 metrů. Pes běží na velkou vzdálenost a během chvilky se unaví.
- psa aportování baví, nemá tendenci utíkat a drží se u svého pána.
Mnoho majitelů argumentuje tím, že potřebuje psa tzv. zničit, aby dal pokoj v čase, kdy je pes sám a mohl by nudou ničit vybavení bytu nebo dlouhé hodiny štěkat. A tak se hází psům míček ostošest. Výsledek je bohužel smutný. Proč?
Veterináři používání házeče nedoporučují. Argumentují takto:
- jedná se o nepřirozený pohyb. Pes opakovaně prudce vyběhne a opakovaně prudce brzdí. Ničí si klouby, šlachy a vazy. Je to stejné jako u některých lidských sportů (tenis, fotbal, golf …) kdy jsou abnormálně namáhány některé tělesné partie. Člověk je však schopen korekce svého chování, pes nikoliv.
- pes neběží za míčkem, protože je to jeho přání, přirozenost, nebo proto, že jej to baví, ale proto, že je tak naučen. Poslušný pes se snaží splnit pánův příkaz a splní je o to raději, když je pochválen a odměněn. Pozorujte někdy páníčka při jeho házecí činnosti. Pes aportuje, přinese míček a je slovně pochválen („ty jsi ale hodný“) a pohlazen. A tak, i když už fyzicky pes téměř nemůže, vždy míček přinese a žadoní o další hod, protože očekává odměnu.
- přinášení míčku psa stresuje. Nejde v žádném případě o aportování, tak jak jej známe u loveckých plemen psů. Ti při lovu přinesou kachnu maximálně párkrát za lov. Primárním důvodem tréninku aportování není přinášení, ale dohledání mrtvé zvěře v těžkém terénu. Házení míčkem není ale trénink na lov. Přesto jednu společnou vlastnost najdeme – je jím stres. Existují dva druhy stresu – eustres (pozitivní) a distres (negativní). Eustres v přiměřené míře stimuluje psí organismus a zvyšuje výkonnost, kdežto distres je nadměrná zátěž, která může organismus poškozovat, vést k různým onemocněním a v krajních případech i ke smrti. Při monotónním házení dochází k produkci stresových hormonů, které se z těla psa vyplavují i několik dní. Všimněte si, jak reaguje pes při házení. Nevšímá si okolí, vystresovaně sleduje míček, tělo má napnuté, připravené k okamžité reakci, chvěje se. Lovecký pes toto absolvuje párkrát za rok při lovu, městský pes bohužel i stokrát za den.
- z kdysi chytrého psa se stává psí dement. Každá donekonečna opakující se monotónní činnost má vliv na rozvoj mozku. Pokud činnost není pestrá, náš i psí mozek zakrňuje. Všiml si toho již Charles Chaplin. Ten ve filmu Moderní doba ve své typické roli tuláka zpočátku pracuje jako dotahovač šroubů v továrně, to ale nedělá dobře jeho duševnímu zdraví a tak je odvezen na psychiatrii. Zatímco film končí pozitivní pointou – Charlie i s dívkou odcházejí po silnici do dálky, do lepší budoucnosti, náš pes se zlepšení nedočká. Stále bude den co den monotónně přinášet míčky, klacky, létající talíře a jiné předměty.
- pes ztrácí kamarády. Zdá se to úsměvné, ale stačí se podívat na psa od pána s házedlem. Nevšímá si ostatních psů, koček, jiných zvířat. Neočuchává stromy, nepozoruje dění kolem sebe, nehraje si. Tupě zírá na míček a žadoní o další hod. Podobá se lidskému gamblerovi, kterého zajímají jen hrací automaty, nebo dítěti, které je závislé na počítačových hrách. Zatímco rodiče své děti častují výroky „jdi si hrát s kamarády, za mých mladých let jsme byli pořád venku a nečuměli do mobilu…“ atd., tak psům paradoxně monotónní hru nabízíme. Jenže pes je smečkové zvíře a proto, aby bylo v pohodě, potřebuje interakci s jinými jedinci, potřebuje se neustále socializovat a být vystaven co největšímu množství různých podnětů.
Závěr. Vše je o míře. Párkrát hodit psovi klacek nebo míček může být vítaným zpestřením na procházce. Monotónní házení však psovi škodí na těle i na duši. Pes je báječný tvor, doprovází člověka už 15 tisíc let. Psí kamarád nám pomáhá v mnoha oblastech našeho konání. Stal se také společníkem, přítelem a členem rodiny. Když už jsme si jej pořídili, mysleme na něj a dopřejme mu co největší škálu zábavy a radosti. Choďme s ním na vycházky do různých prostředí, hrajme si s ním u potoka, prolézejme houští, schovávejme se za stromy, běhejme s ním, schovávejme mu pamlsky v trávě, aby je našel, nechme jej si hrát s jinými psy, nacházejme stromy, které může přeskakovat, přetahujme se s ním a občas mu i hoďme něco k přinášení. Chraňme jej však od monotónní nepřirozené činnosti.
Tisíckrát nám to vrátí. Už jen tím, že pes nás nikdy nezradí.
Pavel Vondráček
A zde si přečtěte, jak se z medvěda hnědého stal polský voják.
