Zdá se, že Henri Charriere, alias Motýlek, prožil život jak z klasického dramatu. A taky že ano, bývalý zlodějíček totiž zvěčnil svůj příběh na stránkách světoznámého autobiografického románu, nesoucí jméno jeho vlastní přezdívky – Motýlek.
Motýlek, v originále Papillon, je asi to nejpříhodnější přízvisko, které mohl francouzský (budoucí) spisovatel dostat. Své přezdívce ale plně dostál až o několik let později, poté co uprchl z nechvalně proslulé trestanecké kolonie na Ďábelském ostrově.
Ještě předtím, než se Henri Chariere stal nejen známým, ale i úspěšným a oblíbeným spisovatelem, prožil téměř celý svůj mladý život v kriminálním prostředí Paříže 20. let minulého století.
Kariéru původně začínal na opačném pólu – zapsal se k námořnictvu, ale uplynula pouze krátká doba a devatenáctiletý Henri se okolo roku 1925 stal členem pařížského podsvětí. Zvaný Motýlek, podle tetování, které nosil hrdě na hrudi, vykrádal sejfy a snad byl i pasákem – dvě „dovednosti“, které mu zajistily dobré jméno mezi ostatními pařížskými gangstery.
Všechno se zvrtlo, a tím pádem i pořádně „rozjelo“, potom, co byl obviněn z vraždy pasáka Rolanda a poprvé zatčen a uvězněn. Od začátku a po celý svůj zbytek života trval na své nevině. Pochybení viděl na straně státu, zdálo se mu, že se snažili případ jednoduše urychleně vyřešit a i přes nedostatek důkazů vinu hodili na něj. V té době ještě jeho tvrzení neměla žádnou váhu a tak byl roku 1931 odsouzen na doživotí a ještě k tomu k deseti letům tvrdých prací na francouzské Guyaně. Mladý kriminálník se nechtěl spokojit s tímto dosti krutým údělem a právě v této chvíli se jeho život začíná vymykat běžnému vězeňskému osudu.
Henri Charriere při soudním procesu okolo roku 1930.
Poprvé uprchl po pár letech vězení spolu se svými přáteli André Maturettem a Joanes Clousiotem. Trojice byla chycena o sedmatřicet dní později – o jejich lapení se postarala sama divoká příroda, ztroskotala s nimi totiž loď. Henriho neúspěšný pokus nezastavil od neustálého snění o svobodě, a tak uprchl znovu. Tentokrát se ho ujal domorodý kmen, ale po několika měsících si nedokázal představit zbytek života odříznutý od civilizace a své hostitele opustil. To bylo špatné rozhodnutí – netrvalo dlouho, Motýlka chytili a Henri se octl na samotce, ve které strávil celé dva roky.
Dloouhý čas ve vězeňské kolonii na Ďábelském ostrově (která fungovala už od roku 1852) si vysloužil neustálými pokusy o útěk. Ostrov byl nechvalně proslulý svým extrémně špatným zacházením s jeho „hříšnými“ obyvateli. Úmrtnost se pohybovala okolo hrůzných 75 %. K tomu všemu z něj po celou dobu jeho existence nebyl schopen nikdo uprchnout. Až na Henriho Charriera.
Až jeho osmý pokus o útěk byl úspěšný. Dle své vlastní výpovědi si sestrojil provizorní raft z kokosových ořechů a dostal se na nedalekou pevninu. Odtud uprchl do Venezuely, kde žil relativně „obyčejný“ život. Vystřídal několik zaměstnání, ale našel se až v psaní literatury. Není divu, pro tvorbu měl přeci dosti slušný arzenál neskutečných zážitků. A tak se roku 1969 zrodil autobiografický román Motýlek.
Kniha měla neuvěřitelný úspěch, hned v prvních deseti týdnech se prodalo několik set tisíců výtisků. Nad prostě sepsaným vyprávěním neobyčejných příhod zůstával čtenářům rozum stát – mnozí si jistě kladli a podnes kladou otázku, čemu se dá věřit a čemu už ne. A oprávněně. Sám spisovatel totiž přiznal, že román se ze 75 % zakládá na pravdě. V literární tvorbě se ale taková věc odpouští, obzvlášť když se kvalitní román stane předlohou pro úžasný film jako právě v případě Motýlka. Snímek režiséra Franklina J. Schaffnera z roku 1973 se Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích patří k nejoblíbenějším svého druhu.
S kariérním úspěchem se dostavil i úspěch životní – roku 1970 byl omilostněn a mohl se tak vrátit do rodné Francie. Po třech letech slávy a svobody zemřel ve svých šedesáti šesti letech v Madridu.
Jan Králík
A kdo byl skutečným předobrazem Jamese Bonda, se dozvíte tady.
