V minulosti lidé dokázali uvěřit natolik bizarním věcem, které by se dnes nehodily ani do největší hollywoodské filmové slátaniny. Prostí občané nebyli jedinými, kteří prapodivným zprávám naletěli, ale třeba i samotní lékaři byli schopni uvěřit, že je žena schopna porodit celou králičí kolonii.
Je naše přítomnost zlatou dobou fake news? Možná ano, ale ani minulost nebyla prosta naprostých blábolů, kolujících dokonce i v elitních kruzích.
Toužila po slávě, tak porodila králíka
Pětadvacetiletá Mary Toft se roku 1725 za pomoci místního lékaře Johna Howarda chystala k porodu. K velkému údivu dopomohl na svět devíti mrtvým králíkům. Tedy spíš různým králičím kusům. Ohromen celou situací obeslal několik medicínských mozků tehdejší doby, aby mu pomohly vyřešit tuto záhadu. Toho se (bohužel, anebo pro pobavení bohudík) zhostil Nathanael St. Andre, královský lékař, a Samuel Molyneux, ve službách prince z Walesu. Tito dva „moudří“ mužové vyzpovídali zvláštní ženu rodící ušáky. Během těhotenství prý pořád toužila po králičím mase, dokonce se jí o nich zdálo, ve snu je chovala na klíně – a to byl prý počátek záhadného těhotenství. Poctěna návštěvou tak významných vědců své doby, neváhala Mary porodit další várku chlupáčů. Výsledná zpráva: není pochyb, Mary Toft skutečně rodí (sice mrtvé, ale budiž) králíky. Po krátké pozornosti a slávě Mary kápla božskou ve chvíli, kdy se ozval poněkud prozíravější lékař – Sir Richard Manningham, jenž navrhl chirurgické vyšetření Mariiny dělohy ve jménu vědy. Mary si v rámci honby za popularitou a penze od krále jednoduše v tajnosti zavedla kusy králíků do dělohy a následně je před očima pozorovatelů „rodila“. Pár dní strávila ve vězení za podvod, o rok později už porodila opravdové, zdravé dítě. Zato dva lékaři, kteří jí po celou dobu bezmyšlenkovitě věřili, dostáli horšímu trestu – John Howard a Nathanael St. Andre měli (naštěstí) po kariéře.
Bulvár The Sun a okřídlení měsíční lidé
Mary, „rodička králíků“, byla asi případem sama o sobě, spoléhající se na naivitu svého okolí, ale roku 1835 napálil newyorský The Sun rovnou celou společnost šesti články o objevu rozmanité civilizace obývající Měsíc. Jak poetické – bulvární tabloid The Sun (v překladu Slunce) údajně započal svou hvězdnou kariéru právě tímto vesmírným hoaxem. Měsíc prozkoumal „obrovský teleskop založený na úplně novém principu“ (podobně kouzelné věty obvykle postačí jako důkaz věrohodnosti i v našich časech) a co neobjevil? Úžasné zvěrstvo. Doslova. Po Měsíci pobíhají jednorožci, bizoni a kozy mezi stromy, na plážích rozlehlých oceánů a tomu všemu kraluje fantaskní typ člověka-netopýra. Tito okřídlení „Vespertilio homo“ (přidat latinský název taky pomáhá) dokonce staví měsíční chrámy! Reakce publika? Úžasná senzace! Bohužel autoři po pár týdnech oznámili, že k dalšímu pozorování již nemůže dojít, neboť onen ohromný teleskop svou mohutnou čočkou zapříčinil požár celé observatoře. Za pět let se autor článku Richard Adams Locke k senzační fámě přiznal.
Photoshop v plenkách aneb fotky nikdy nelžou!
To, co zvěční objektiv kamery, musí být přece pravda – fotky jako „spolehlivý“ důkaz fungují dodnes, natož v minulosti – a právě toho neváhalo využít nespočet lidí, kteří buď toužili po slávě, nebo jen chtěli trošku poškádlit veřejnost. Co se takhle vyfotit s duchem dávno zesnulých příbuzných? To dokázal „fotograf duší“ William H. Mumler, který využíval důvěřivost truchlících lidí, kteří přišli o své blízké v americké občanské válce. Díky tehdy ještě málo známé dvojité expozici vytvářel portréty se zesnulými. Fungovalo to. Ale jenom načas – Mumler byl odhalen a nakonec skonal v chudobě. Úsměvnější je příběh George S. Chapella, který sepsal fiktivní cestopis (sám ho pojal jako parodii), ve kterém narazíme na úchvatný druh ptáků Fatu liva, který klade vajíčka ve tvaru hracích kostek. A důkaz věrohodnosti? Stačilo prohlásit – „kamera nikdy nelže“.
Tomáš Starý
A tady se podívejte na blonďaté černochy, kteří jsou ale úplně skuteční.
