Kdysi jsem psal komentáře pro jedny menší noviny. Psal jsem vždycky k jednomu problému dva, každý pod jiným jménem. Jeden byl pro, ten druhý proti. Oba byly slušně vyargumentované – víte, když máte něco načteno, tak dokážete nějak obhájit i holocaust.
Já jsem už pak vážně nevěděl, který z těch komentářů se mi vlastně líbí víc. Mají kanibalové na Papua-Nová Guinea právo na své náboženství? Určitě ano, je to jejich původní kultura, nemáme právo jim jí zničit. Určitě ne, máme povinnost chránit lidský život na celé planetě.
Mají být 60% daně? Určitě ne, peníze patří tomu, kdo si je vydělal. Určitě ano, nikdo není ostrov sám pro sebe a musíme pomáhat slabším. Je správné usmrtit novorozence s těžkou vrozenou vadou? Je, protože ho uchráníme před životem plným bolesti. Není, protože třeba bude i tak šťastný.
Nakonec zjistíte, že všechno jsou jen takové dohady. Je vůbec s podivem, kolik prostoru je v lidské komunikaci věnováno dohadům. Novináři se dohadují, zda nějaký politik myslel to či ono, bulvár se dohaduje, kdo s kým spí. Bylo by úlevné, kdyby vycházely články s titulkem „Nevíme, s kým právě chodí Lucka Vondráčková“, „Co tím Miloš Zeman myslel, nevíme“, nebo kdyby na začátku televizních zpráv moderátor oznámil: „Dneska se vlastně nic zajímavého nestalo.“
Spousta lidí by si oddechla. No paráda – řekli by si, nic se nestalo! Konečně nemusím zaujímat postoj ke globálnímu oteplování, Martinu Konvičkovi, Miloši Zemanovi a Lucce Vondráčkové. Byl by toho plný i Facebook. „Dneska se mi nic nepřihodilo,“ napsal by jeden. „Mně taky nic,“ okomentoval by to druhý. Všichni by byli šťastní.
