Oděvní firma Hugo Boss byla v minulosti mnohokrát nařčena z napomáhání při budování Třetí říše. Huga Bosse označovali jako „Hitlerova krejčího,“ a dalšími nelichotivými přízvisky. Jaká je pravda? Podporovala značka Huga Bosse válečnou mašinérii? Je její role v dějinách válečného Německa z dnešního pohledu tak negativní?
Začátky
Hugo Ferdinand Boss se narodil 8. června 1885 ve švábském Metzingenu do rodiny obchodníků s textilem, Heinricha a Luisy Bossových. Jelikož zůstal jejich jediným synem, který přežil dětství, byl automaticky považován za dědice rodinného obchodu, a od mala v podniku pomáhal a zaučoval se. Se začátkem první světové války byl povolán do služby, za celou dobu vojny však nebyl povýšen. Věděl, že jeho budoucnost náleží rodinnému podniku.
V roce 1924 otevřel Hugo F. Boss svou první textilní manufakturu. Finančně mu značně vypomohli ostatní majitelé manufaktur v Metzingenu. V továrně se ručně vyráběly všechny druhy oděvů. První velká zakázka na košile přišla ještě týž rok od mnichovského obchodníka s textilem, Rudolfa Borna. Ta obsahovala i objednávku na hnědé košile, určené pro Národně-socialistickou stranu. Přestože v roce 1924 nejspíš neměl Hugo Boss ponětí o důvodu objednávky hnědých košil, v polovině třicátých let už inzeroval, že jeho společnost je „dodavatel vybavení Strany již od roku 1924.“
Na konci dvacátých let vypukla globální ekonomická krize. Ta postihla i Bossovu továrnu, která čelila bankrotu. Po dohodě s věřiteli, kteří umožnili pokračování výroby, však krizi ustála. V roce 1931 se stal Hugo F. Boss členem NSDAP. Téměř okamžitě pak obdržel zakázku na výrobu stranických uniform.
Nástup války
Německá ekonomika se začala oklepávat z krize počínaje rokem 1933. Hugo Boss díky svým stranickým kontaktům zachránil zaměstnanost v Metzingenu. Jak rostla moc Hitlera, i Boss začal omezovat výrobu běžného textilu ve prospěch uniforem a vojenského vybavení. Protože již pro Stranu šil a byl navíc jejím členem, měl lepší pozici při získávání těchto oficiálních zakázek, a udržel se tak v jediném segmentu textilního průmyslu, který rostl. Přesto až do roku 1938 vyráběla jeho společnost všechny druhy civilních oděvů. Teprve rok před začátkem války se přeorientovala na výhradní dodávání hromadných zakázek pro armádní účely.
Do roku 1942 se roční obrat společnosti zvyšoval, až dosáhl vrcholu těsně nad jedním milionem říšských marek. V tomto roce ale zažila firma prudký pokles v důsledku zavedení pevných cen komodit. Oděvní továrny Hugo Boss byly klasifikovány v cenové kategorii 1. Rozběhla se proto operace s cílem výroby co největšího počtu uniforem za nejnižší ceny, dle které byly také firně přiděleny větší počty zaměstnanců a materiálů pro výrobu. Až do konce druhé světové války Hugo Boss vyráběl uniformy pro Wermacht i jednotky Waffen-SS.
Nucené nasazení
Protože měla textilka Huga Bosse na tak velké objednávky příliš malý počet zaměstnanců, začala uplatňovat pomocnou sílu v podobě nuceně nasazených. Během druhé světové války využíval Boss až 140 nuceně pracujících, především žen. Zaměstnanci pocházeli především z polského Bielska, kde k jejich „rekrutaci“ pomáhalo gestapo. Do roku 1943 provozovala fabrika vlastní tábor pro ubytování nucených pracovníků mužů, ženy bydlely v místních rodinách. To se však změnilo po vybudování specializovaného tábora pro východoevropské pracovníky na počátku roku 1943. Ten byl postaven a provozován hlavními společnostmi z Metzingenu.
Podmínky v pracovním táboře byly daleko horší, než ve kterých nucení pracovníci přebývali v místních rodinách. Obecně se nedostávalo potřebných věcí (přikrývky, léky) a jídla. Přestože Hugo F. Boss využíval 12ti hodinovou pracovní dobu dělníků, nuceně nasazeným alespoň umožnil stravovat se v podnikové kantýně. Společnost se vůbec snažila vylepšit životní podmínky „svých“ nucených pracovníků. Věděla, že díky tomu mírně zlepší jejich pracovní výkon. Proto s nimi zacházela v mezích možností dobře.
Výjimkou byl případ Josefy Gitsterekové. Ta byla jednou ze čtyř nuceně nasazených žen u Huga Bosse, která během války zemřela. Jako jediná ale nezemřela přirozenou smrtí, ale spáchala sebevraždu kvůli psychickému týrání ze strany nacistických nadřízených v textilce. Po útěku k rodině do Polska byla totiž zadržena gestapem a rok a půl strávila v koncentračních táborech. Hugo F. Boss využil své politické kontakty, aby ji dostal z koncentračních táborů, což se mu opravdu podařilo. Josefu Gitsterekovou přivedl zpět do fabriky, dokonce pro ni zařídil tříměsíční dovolenou. Přesto se z ní po jejím návratu rozhodli představitelé udělat exeplární příklad, a týránám ji dohnali k sebevraždě. To je jediný potvrzený případ násilí na nuceně nasazených v továrně Huga Bosse.
Konec války a poválečný vývoj
Metzingen byl obsazen aliančními vojsky brzy v roce 1945. Hugo Boss byl donucen zaplatit sumu sta tisíc říšských marek jako reparaci za obohacování se na válečném průmyslu a jako pokutu za podílení se na nasazování nucených pracovníků a na podpoře fungování zločineckého režimu. Přesto byl Hugo Boss klasifikován jako „následovník“, tedy ne člověk, který režim tvořil, ale který se jím jen řídil. Hugo F. Boss zemřel v srpnu 1948 na rozsáhlý zánět dásně a zubů.
Do padesátých let vyráběla textilka uniformy a oblečení pro alianční okupační vojska a pro Červený kříž. V padesátých letech opět pomalu začala s výrobou civilního oblečení, především pánských obleků. V té době již řídil továrnu Bossův zeť, Eugen Holy. V roce 1969 ji převzali bratři Joachen a Uwe Holy, a pomalu ji přeformovali do dnešní podoby – tedy jedné z nejznámějších značek oděvního průmyslu.
Závěrem
Hugo Boss byl na jedné straně příznivec nového vývoje v Německu po první světové válce a zároveň opurtunista, obchodník, který se dostal k zakázkám na výrobu uniforem. Co se využití nuceně nasazených týká, zde se zkrátka „svezl“ na požadavcích doby, je ale evidentní, že se snažil vylepšovat jejich životní podmínky. Také je pravda, že přestože Hugo F. Boss byl vnímán dělníky víceméně pozitivně, to samé se nedá říci o zbytku vedení společnosti, které bylo hojně obsazené představiteli NSDAP, a kteří se k pracovní síle chovali krutě, což dokládá i případ Josefy Gitserekové. Vedení společnosti Hugo Boss se několikrát za své fungování v období druhé světové války omluvilo.
Přestože jde o historii více než půl století starou, naráží se na ni neustále. Naposledy vyvolal haló ohledně Huga Bosse herec Russel Brand na předávání cen Muž roku magazínu Gentlemen’s Quarterly v roce 2013. Brand si začal utahovat na after-show této události ze sponzora akce, firmy Hugo Boss. Publiku doslova řekl: „Každý, kdo ví něco o historii a módě také ví, že to byl Hugo Boss, kdo šil uniformy pro nácky. Ale přiznejme si to – vypadali zatraceně dobře, zatímco zabíjeli lidi kvůli jejich náboženství a sexuální orientaci.“ Brand si tak zajistil okamžité vyhození z večírku za poškození sponzora. Bulvární novináři samozřejmě ihned našli fotky Rusella Branda oblečeného v saku Hugo Boss, takže měli všichni zajištěnou další várku publicity…
Jakub Lohniský
