Spolu s letošní oslavou 75. výročí od konce druhé světové války se letmo připomínalo i výročí jiné, poněkud smutnější. Ve finálním roce války byly srovnány se zemí (nejen) německé Drážďany, jejichž znovuzrození trvalo dlouhé desítky let.
Ve dnech 13. a 15. února roku 1945 se v rámci strategického plánu bombardování Německa spojenecké síly vrhly s 769 těžkými bombardéry RAF a 527 stroji armádního letectva Spojených států na saské Drážďany.
3900 tun výbušných a zápalných pum zničilo 34 km² městské zástavby a usmrtilo okolo 25 tisíců civilistů, z nichž mnozí byli uprchlíci prchající z jiných částí nacistického Německa před postupující Rudou armádou (některé odhady dříve hovořily až o 60 tisících obětí, přesné ztráty nejsou dosud známy).
Jedna z přeživších, Margaret Freyer, později vzpomíná:“…ohnivá bouře je neuvěřitelná, všude lze slyšet volání o pomoc, ale jediné, co vidíte, je inferno. Po mé levici najednou uvidím ženu. Scénu vidím dodnes a nikdy ji nezapomenu. V náruči nese malý uzlíček, je v něm její dítě. Utíká, zakopne, padá a děcko letí obloukem přímo do ohně… Přepadne mě děsný strach a od té doby si jen opakuju jedinou prostou větu – nechci uhořet.“
Dodnes kontroverzní (ale zdaleka ne nejhorší) útok, který měl za cíl oslabit již tak z posledních sil dýchající nacistické Německo, srovnal se zemí 24 866 domů z 28 410 ve vnitřním městě. Trvalo roky, než se ulice ručně vyčistily od mohutných trosek. Mnoho z významných budov nebylo obnoveno, nejslavnější z památek – kostel Frauenkirche – byl zrekonstruován až 60 let po válce.
Jan Králík